PROČ OBJEVOVAT…

Představení vinařky Hélène Chouvet z domaine Fontavin ze dne 28. 1. 2016

Dostáváme se stále víc a víc k jádru rhônských vín. A stále je co objevovat…
Vlastně jsme jediný živočišných druh, který touží objevovat a objevovat, aniž by to nutně ke svému životu potřeboval. Je to výsada, nebo nás to vede na scestí? Asi obojí. Každý živý tvor po narození objevuje svůj svět a poměrně rychle zjišťuje, jak je úžasný a zábavný. Skoro každé mládě si to umí neskonale vychutnávat. Vzpomínám na svého dvouletého syna, jak na dvorku našeho rodinného domu pobíhá kolem dokola, rozpíná rukama jako křídly, vyskakuje do vzduchu jako malý poník a nemůže se nasytit toho náhlého štěstí ze života. Je radost se dívat na mláďata savců či ptáků... I když do určité míry. Vyklubou-li se do hnízda dva ptáci, slabší je silnějším většinou z hnízda nemilosrdně vyhozen. I u šelem přežívají jen ta agresivnější, po životě lačnější mláďata. Chybí jim soucit, a tak bez milosti svého bratříčka či sestřičku zapudí a dostávají se stále víc k jádru přežití, k poznání limitů. Dítěti samozřejmě soucit také zpočátku chybí, a když jej nějakým způsobem získá (u tabletu asi ne), většinou se jím neřídí, protože mu překáží. Hlavně chce objevovat něco nového a zábavného. Právě v tom tabletu nebo v chytrém telefonu. Problém je asi v tom, co objevovat. Člověk si objevuje, co ke svému životu potřebuje, ale stále víc objevuje i to, co ke svému životu nejen nepotřebuje, ale co jej přímo ničí. A ještě hůře – je na tom závislý. Člověk bádá v kosmu (tam se toho objevuje nejvíc), bádá v přírodě (tam nejen objevuje, ale rovnou z ní nenasytně bere) a ve vzácných chvílích bádá v sobě. Objevuje sám sebe. Tam bych řekl, že je co objevovat, touhle cestou se lze dostat víc a víc k našemu jádru. Tohle si svým způsobem uvědomují fyzici zabývající se kvantovou mechanikou. Nositel Nobelovy ceny Richard Feynman (1918-88) jednou řekl: „Tam dole je spousta místa.“ Co tím myslel? Netřeba se dívat do nebes. Pravdu najdeme v té nejmenší naší možné částici, pokud tedy nějaká existuje. Prostě ne venku, ale vevnitř.

Víte třeba, že ve vaší kůži jsou uhlíkové částice, které jsme před miliardami let získali z možná už vyhaslých hvězd – a právě od nich máme naše základní chemické složení? Evoluce vesmíru je s naší evolucí intimně spojená víc, než si uvědomujeme. Až po to víno… Astrofyzici se dívají do kosmu do vzdálenosti řádu deset na dvacátou třetí a kvantoví fyzici nahlížející do elektronkových mikroskopů se dostávají k rozměrům deset na mínus sedmnáctou. To však neznamená, že jsou z toho, co tam vidí, moudří. Naopak nedává to moc smysl. Zatím. Byl to opět zakladatel kvantové mechaniky Richard Feynman, kdo kdysi napsal, že jestliže někdo tvrdí, že rozumí kvantové mechanice, tak nemluví pravdu. To jsou ty paradoxy. A tak se dostávám k jádru věci. K rhônským vínům. Jestliže bych tvrdil, že jim rozumím, tak nemluvím pravdu.

To neznamená, že není co objevovat. Například Ivan Tomek, který tato vína dováží, stále víc objevuje ženská vinařství. Doslova k nim tíhne. Už objevil tři. A nyní pro nás objevil vinařství Fontavin, které vlastní madam Hélène Chouvet. Rodinné vinice má ve všech třech nejlepších oblastech Rhôny, tedy Châteauneuf du Pape, Gigondas i Vacqueyras, nabízí ale i základní Côte du Rhône. Drobnou vinařku jsme pak zhlédli i na videoprojekci a z jejího výkladu bylo patrné, že to mají v rodině (7 generací).

Začínáme základním AOC, které hezky ústa zavíní, ničemu nevadí a příjemně naladí. Při něm se dozvídáme, že madam Hélène má zatravněné vinice, na kterých rostou i bylinky. Tady jde o vinici 50 let starou, vysadil ji její dědeček Jo, po kterém se víno jmenuje. Jo má 60% Grenache, 30% Carignanu a 10% Caladocu. Poslední jmenovaná odrůda byla vyšlechtěna v roce 1978 a to překvapivě z odrůd Grenache a Malbec.

Druhý vzorek je hned o třídu výš. Ludva mi ukazuje naplněnou sklenku se slovy: „To je krev!“ Už na první pohled mě barva potěší, jako se madam Hélène těší pohledem ze svého domu – vinice, které jsou vidět z okna, má nejraději. U jejích vinic je samozřejmostí, že je ošetřuje organickými metodami a při výrobě používá výhradně přírodní kvasinky. Ivan nám prozrazuje, jak už i jeho manželka chápe, že se víno musí vydýchat. Když si večer otevřou lahvinku, jeho paní se vždy zeptá: „A otevřel si ho včas?“

Ve třetím vzorku už přeskakujeme vinice a jdeme na oblast Vacqueyras, která je hned vedle Châteauneuf du Pape. Vinice jsou na terasách vyschlých řečišť na úpatí hory Dentelles. Je to cuvée z Mourvederu (25%) a zbytek je „třešňovitá“ Grenache. Kdo má rád ve víně ovocitu, tady si přijde na své. Připadá mi příjemně jednoznačné a řekl bych, že je autentické v tom ženském podání, kde je kladen důraz na jemnost a harmonii. Je to jako posezení s mladou dívkou, která voní po třešních, ještě v sobě nemá „třísla“ zkušeností, a přesto je na ní co objevovat. Při tomto víně myslím na servírku Veroniku, připomíná mi obrazy Toulouse-Lautreca.

V další sklence nás uvítá totéž, jen o rok starší (r. 2014). Připadá mi šťavnaté a přitom svíravé. Ludva už tam cítí jeho oblíbený „kurník“ (živočišnost) a položí zásadní otázku: „Proč nám to tak chutná? Neptám se tebe, ale sebe,“ dodá, když vidí můj udivený výraz. Asi u sebe objevuje něco nového. Náš přítel Dan si vzpomene, že když jsem před jedenácti lety do vinotéky poprvé dorazil, můj kamarád Kica mi dělal něco jako tiskového mluvčího. Tak sebestředný jsem býval. Takže při tomhle radostném víně si z paměti vytahuji radostné i smutné chvíle. Existuje film „Smutek jí sluší”, ale můj stav by měl asi jiný podtitul. Ale i v tomhle stavu se dá objevovat něco nového a přitom tak starého.

Pátým vzorkem je opět Cuvée Tradition, tentokrát rok 2012. Cítím víc alkoholu (14%), větší svíravost. A co tam cítí Ludva? „Pečené ovoce.“ Pěkně vypečená odpověď. Ivan se nám vyznává, jak mu kamarádi závidí jeho koníček, protože oni se k němu nedokázali odhodlat. Nevím proč, ale vybavuje se mi, jak jsem tady s ním pil stoprocentní Tanat z Peru. To byla síla, jinak se to nazvat nedá. „Pečené ovoce“ je také nezapomenutelné.

Při další sklence se přesouváme do Gigondas z roku 2012. Je zatím nejvíce zemité. Jde dál do třísel, už skoro tahá, vítám lehký brus na jazyku. Cítím ještě velký potenciál, potřebuje se uklidnit, časem zmoudří a bude víc co objevovat.

Sedmý na řadě je další Gigondas (rok 2010), který má v sobě desetiprocentní přítomnost Syrahu, Cinsaultu a Clairete. Vnímám „chlívek“ ve vůni, ale je úžasně decentní, něco jako lehounký živočišný parfém. Takhle bych chtěl vonět ženám, anebo bych chtěl, aby mě tak voněly ženy?„Ukázka luxusního Gigondas,“ zbaví mě neobjevných úvah náš přítel Dan. Potřeboval bych s ním deset minut navíc, abych tam něco od sebe oddělil. Ale brzo zjišťuji, že je jako uleželý guláš, kde jsou chuti spojené a nemá cenu na něm nic víc zkoumat. Ženské víno mě najednou okouzluje svým nezvyklým „testosteronem“, který z toho neční, ale hladí. Najednou si uvědomuji, že z ženského úhlu pohledu vidím věci trochu jinak. Objevuji, že pohled žen může být pro muže leckdy objevný…

Přemístíme se na Châteauneuf du Pape. Pokud jsem dobře slyšel, povrch tvoří oblázky, které jdou do hloubky až šesti metrů, takže nejsou příliš závislé na dešti. Je oproti předešlému až příliš laskavé, ale Châteauneuf takové je. Je vyjemněné do jiných tónů, není tak agresivní a nadupané, je to „motor“ s tichým až harmonickým zvukem. Je to prostě vychytané a ladí i s 15% alkoholu. Vnímám mošt, který je tu krásně vykvašený. Ludva k tomu dodává: „Rybízová hloubka.“ Dnes je vůbec objevný…

A na závěr Châteauneuf du Pape Cuvée David et Goliath. Má krásnou viskozitu, člověk si představuje ty oblázky, které do sebe akumulují teplo ze slunce a v noci půdu vyhřívají, úplně to z toho cítím. Tohle víno je oproti předešlému tak nabouchané, že se mi jej nechce hodnotit. Překvapuje i svou tmavou barvou, přestože Grenache (95%) taková „krev“ není. Možná by chtělo ještě jednu filtraci, aby ty jeho nápovědy nebyly tak patrné. Chtěl bych v něm víc hledat, objevovat, aby bylo méně definovatelné. Působí na mě tak trochu jako návod na štěstí a přitom vím, že takový návod neexistuje. Mám u něho poznámku: „Až příliš dokonalé. Skoro až kosmické?!“ Asi jsem chtěl zase něco objevovat, ale zapomněl jsem, že největší tajemství máme „dole“, nikoli „nahoře“, uvnitř, a ne venku. Nedávno jsem Jiřímu Grygarovi položil otázku:
Ve vesmíru je převážně tma. Je ještě v nás samotných hodně tmy?
„Skoro mi připadá, že slůvko "ještě" je ve vaší otázce nadbytečné. Zdá se mi, že množství tmy v člověku se s průběhem věků nijak nezměnilo. Až do minulého století se mohlo zdát, že rostoucí vědění lidstva se odrazí v tom, že v lidech bude tmy ubývat. Pak však přišlo strašlivé dvacáté století, kde temné síly dřímající v lidech se probudily k nevídané krutosti (...) Tak to věru nesvědčí o tom, že by ve zdánlivě zkultivovaných společnostech temných sil v lidech statisticky ubývalo.“
Takže si dávám poslední hlt s nadějí, že nějaké světlo se ve mně nebo ve vás ještě najde. A že ho bude stále víc.
Váš Vínomil Dorazil

Seznem degustovaných vín:
1. Les Vignes de Jo Côtes du Rhône Novinka
2. Côtes du Rhône Les Vignes de mon Pere
3. Vacqueyras Cuvée Tradition 2014
4. Vacqueyras Cuvée Tradition 2013
5. Vacqueyras Cuvée Tradition 2012
6. Gigondas 2012 – Cuvée Combe Sauvage
7. Gigondas 2010– Cuvée Combe Sauvage
8. Châteauneuf du Pape Cuvée Tradition
9. Châteauneuf du Pape Cuvée David et Goliath