CO BYLO A JE „ZA TÍM“...

CO BYLO A JE „ZA TÍM“...

„Tak zatím!“ Všimli jste si, jak často se tento pozdrav na rozloučenou používá? Je to dost neobvyklý a originální pozdrav. Zkuste si jej přeložit do jiného jazyka. Co „zatím“ je?... Čas, kdy se dotyční neuvidí? Snaha o zkratku? Zatímco bychom mohli místo „nashledanou“ použít zkratku „nashle“, tak se nám víc líbí „zatím“. Zatím nevím, co za tím je, ale než se s vámi rozloučím (zatím taky nevím, jestli navždy, protože mám zprávy, že už mě stejně nečtete – nemáte už, nebo zatím, čas) budu se věnovat ochutnávce, kterou všichni středoevropští znalci mají rádi. Zatímco pro mne to je boj. A bohužel, ne prozatímní. V jednom se ale shodneme určitě. Za těmi víny vždycky něco je. Kde, co a kdo to tvoří. A protože, budeme pít vína německá, neuškodí připomenout, jak si to Němci kdysi sami „zavařili“.

V Německu bylo v polovině 20. století registrováno celkem asi 30.000 viničních tratí se samostatnými názvy, které byly výsledkem staletí trvajícího vývoje. Naprostá většina z nich byla samozřejmě známa jen místním obyvatelům, ale několik výjimečných vinic získalo široký věhlas – příkladem byla vinice Doctor v moselské obci Bernkastel, o níž se tradovalo, že ve středověku se vínem z ní uzdravil jeden trevírský arcibiskup, který byl už na smrtelné posteli. Vinařský zákon z roku 1971 ovšem tuto situaci radikálně změnil. Nestal se bohulibý zázrak, pouze dosavadní označování tratí bylo opuštěno. Odpůrci tohoto zákona kritizovali především necitlivé změny, které znamenaly popření mnoha tradičních prvků. Především to bylo třídění vín čistě podle cukernatosti moštu (a ne podle původu) a používání tradičních pojmů „kabinet“ a „pozdní sběr“ pro suchá nebo polosuchá vína. Nové třídění také znamenalo všeobecnou honbu za přívlastky. A my jsme to od nich přejali, ačkoliv za první republiky nám stačilo vědět, že když je víno od „ pana Pěkného z Hurákova“ zaručeně to bude zakorkovaná Frankovka a Vavřinec v jedné skleněné radůstce. Co za tím je? To bychom prozatím vynechali. Dnes to všude ve vinařském světě naštěstí spěje k tomu, abychom za tím vínem viděli především teroire. A zatímco jsem tuto informaci vysmolil na „papír“, dal jsem si sklenku Karakiri, kterému říkáme Kikiriký.

Ale jsme na ochutnávce u našeho přítele Dana. Zatímco u stolu řešíme, jestli se dá obecně kyselost snížit cukrem, a co je vlastně protikladem kyselé chuti, Jirka Dvořák nám nalil první sklenku Silvánu. Zatímco se nemůžeme u stolu dohodnout, všimne si nás přítel Dan a prozradí: „Opakem kyselosti je zásadivost. A to je v našem případě plzeňská dvanáctka.“ Sladké prozření... Gruner Silvaner měl 2,1 cukru a 6,3 kyselin a na úvod byl neobyčejně suchý, i když v dochuti kyselinky patro zalechtaly. Rosťa opět přivedl Vendulku a její příměry budou opět ozdobou mého „zatímpsání“. Nebylo to mdlé rozjezdové víno, udivovalo svou pronikavostí, a to v nečekané suchosti, ale naší Vendulku to oslovilo poněkud násilněji: „Jako když vypiju šťávu ze zelí nebo lák z okurek.“ Tím víno nijak nehanila. Rosťa s jizvou na čele ji správně upozornil, že panenské lůčky dne, pokaždé prožijeme intenzivněji než ty ostatní, proto se nám víno zdá tak výrazné a při závěrečném hodnocení končí na předních místech, ne-li úplně první. Víno, jehož kořeny vyživují jíl, hlína a křída, skončilo k údivu našeho přítele Dana třetí.

Během druhé vzorku nás Dan zasvětí do vinařství Guntrum. V Německu má prý extrémně lukrativní polohy, což se odráží nejen na kvalitě, ale i na ceně. Tam kde jsme u Knoblocha končili, tam u Guntruma začínáme. Dojemné je, že zdejší vinaři nikdy neříkají: „Já dělám víno.“ Nebo: „My děláme vino.“ Svá vína skromně uvedou slovy: „Poloha nám dovolí...“ Tuhle pokoru bych uvítal i v jiných odvětvích. Takto v dnešní „ego době“ málokdo mluví. Zatím... Za první republiky by mi dnešní víno mohl přítel Danem nabízet asi takto: „Když jemnostpán, Vínomil, dovolí, ráčil bych jim nabídnout vínečko z kraje, kde hrozny trhají už po ránu. Ale ne kvůli špačkům, kterým chutná náramně, ale aby nebyly od sluníčka moc vyhřáté. A putují rovnou do sklepa, kde ten boží mok tři měsíce zraje na kvasinkách. A když dá Bůh a my to nepokazíme... Ostatně, náš pan vinař je pokračovatelem rodinné tradice již v jedenácté generaci! A víte, kolika lahvinkami za rok obšťastní lidí v naší matičce Zemi? Devadesát tisíc jich je! Nechci zdržovat, na internetíku by se jemnost pán dozvěděl mnohem víc. Mohu panu Vínomilovi nalít?“

Ale máme tu Gewurztraminer. Tramín červený je jedna z nejstarších pěstovaných odrůd. A je jak má být – jemně kořenitý, i když Vendulce chutná jak poštovní známka (asi je ráda olizovala, když se kdysi psaly dopisy). Je nevtíravý a udivuje svou suchostí. Co za tím je, že jej Alsasané používají jako víno aperitiv? Dobře tráví.

A je tu Blanc de Noire, jehož surovinou je Pinot Noire, zatímco Blanc de Blanc je ze Chardonnay. Aby z Rulandy červené mohli získat bílé „zlato“, musí rychle oddělit slupku od dužiny. Rosťa se zasvěceně ptá, zda je to Claret. Ten se totiž také musí rychle stáhnout z „kůže“. Výrobní proces je rychlý, kontakt bobulí s moštem je krátký. Víno v sudech nezraje, vylisuje se do pár hodin vlastní tíhou a nenechá se „krvácet“. Tohle víno se začalo v Bordeaux dělat už v 17. století, aby nedočkaví britští pijani mohli víno zkonzumovat téměř okamžitě, i když nemělo takovou „štávu“ – je lehce pitelné. Název je odvozen od slova „clair“, což je francouzsky světlý. Pinot Albín, Pinot růžové a Pinot Noire... Člověk teď lépe chápe, co za tím je. Tohle víno je plné a oproti Claretu už vychytává minerální tóny. Pro Vendulku je takové slintavé, čím chce asi říct, že se jí po každém doušku sbíhají sliny.

Při dalším vzorku mě zaujme, že pokorní vinaři Gentrumu na tento elementární Ryzlink používají šetrné lisy (pouze 1,5 atm.). A také se dozvídáme, že jsme o 80 metrů výše, načež někdo řekne, že jsme zatím ještě u vlekaře. Rosťa dostal skoro geniální nápad – srovnat tohle víno s úvodním Silvánem. Pro mne to byl šok. Potvrdili se slova druhého Rosti. Úvodní tady chutná skoro vždy skvěle, ale v mých už zavíněných ústech najednou víno, které skončí celkově třetí, je přinejmenším nesrovnatelné, fakt se mi chce říct: „Jakoby zatuchlé.“ Zatímco u prvního Rosti Silván opět zabodoval, druhý hledá, kam jej vyplivnout. Co za tím je? Hrála v tom roli psychika nebo pořadí vín?...

Druhý Riesling je ze slavné polohy. Víno ze slavného červeného Niersteineru znali pánové Schiller a Goethe, který se o něm zmiňoval i ve svém Faustovi. Má zajímavé podloží – minimum břidlice a na strmých svazích převládá červená železitá půda. Bavíme se o červených kamenech a Vendulka zazpívá „Tam kde ční červený kamení...“ A radostně dodá: “Konečně vím, o čem to Vondráčková zpívá.“

Další vzorek také nezklame velkorysým přístupem našeho vinařství. U keřů zalamují květy, čímž docilují menší hrozny (asi půl kila) i menší bobulky. Doslova na dálku cítím, jakou asi musí mít sílu a přál bych si ji mít i v sobě. Má potenciál deset let. Zatím jej prozrazuje trochu rozhádaná chuť. Je to „sama ruka, sama noha“, ještě prostě nedospělo. Následuje stejné víno, ale o rok starší, má dokonce stejné hodnoty cukru a kyselin. Ale je jinde. Je jaksi krásnější. „Stejně jako my,“ neodpustí si už vínem rozkrásněná Vendulka. Představuji, jak by k tomu chutnalo vepřové s mrkví a bramborová kaše, což je doporučení našeho přítele Dana.

Další dva Ryzlinky jsou z Oppenheimu. U prvního rozebíráme, bůhví proč, zajímavé téma: umírání v přítomnosti druhého. Rosťa tvrdí, že to zažil. Umírající ho v tu chvíli potřeboval a nějak mu předal moudrost, kterou by si jinak odnesl do věčných lovišť. Není to prý stresující naopak povznášející. Dan si vzpomněl na svého profesora, který neměl s přechodem do jiného světa nic společného, i když vlastně ano. Za socialismu říkával studentům „soudruzi“ a po sametu je oslovoval „sou... studenti“. Zatím nevím, jak ten přechod vypadá, ale umím si jej představit jako následující (nebo poslední, už nevím) Riesling: noblesní, vyžehlený, smířlivý, trošku zauzený nebo slabounce doutníkový – jeho pomyslný dým ze spálených špatností mého života stoupá k nebesům...

A poslední Pinot Noir se mi po těch bílých „dnech“ jeví jako posmrtný život, kde budu už pít jen „krev páně“. A budu vědět své.

Tak zatím...

Váš Vínomil Dorazil

Seznam degustovaných vín:
1) Gruner Silvaner trocken 2013
2) Grauburgunder trocken 2014
3) Gewurztraminer trocken 2014
4) Blanc de Noir 2013

5) Riesling trocken 2014
6) Niersteiner Riesling trocken 2014
7) Riesling spatlese trocken Oppenheim Sacktrager 2014
8) Riesling spatlese trocken Oppenheim Sacktrager 2013
9) Riesling spatlese trocken Niersteiner Oelberg 2014
10) Riesling spatlese trocken Niersteiner Oelberg 2013
11) Riesling Guntrum Royal Blue Bottle 2014

12) Pinot Noir trocken 2014