DVA V JEDNOM…

Dvě ochutnávky v jednom týdnu – vína z jižní Rhôny a rýnská vína.

Dva náboje v jednom atomu (proton a neutron), dva problémy v jednom citátu (být či nebýt), dvě otázky v jednom alkoholikovi (pít či nepít), dva životy v jednom mláděti (máma a táta), dva proudy v jednom mozku (rozum a cit), dva nepřátelé v jednom příteli (duše a ego), dva seznamy v jednom pomyslném listě (přátelé a nepřátelé). Jak vidno, samo o sobě toho moc neexistuje. I naše bývalá planeta se musela před 4,5 miliardami let střetnout s meteoritem, aby dala vzniknout jednomu měsíci (a taky naší stávající planetě), který kolem nás přirozeně rotuje, jako osud rotuje kolem nás, aby si z nás „dvakrát“ vystřelil… Ale existují i podivnější, a přesto svým způsobem logická spojení. Dva lidé v jednom člověku (schizofrenie), dva mozky v jednom těle (siamská dvojčata), dva stromy v jednom kmeni (že by siamské stromy?), dva alkoholy v jednom půllitru (magické oko – pivo a zelená), dva kohouti na jednom smetišti (prezident a premiér). Asi jste pochopili, že se takto chci dostat k naší neobvyklé ochutnávce.

Úterý 9. 6. 2015

Byl jsem v očekávání. Už tři ochutnávky musel náš přítel Dan odvolat. Na vině byly dva faktory, lidé se na ně prostě nepřihlásili, takže jsem byl zvědavý, kolik jich dorazí. Zvláště když měly proběhnout dvě ochutnávky obden po sobě. Asi měli „absťák“, protože bylo narváno – asi 80 vínomilů, kteří si čile vyměňovali své víněnky (20 Kč) za půldecku vína. Jeden můj pocit atakují dva protichůdné dojmy: radost (hodně lidí) a stísněnost (málo místa). Asi proto mi zalahodí úvodní sklenka Rieslingu (QbA, 2013). První doušek mi asociuje rozlehlou louku, po které bych se chtěl rozeběhnout. Pocit stísněnosti je zažehnán. Má nálada ovlivní dojem i z druhé sklenky (Silvaner QbA, 2013). Vybaví se mi strmý výstup na jednu horu na Madeiře – po sto metrech se tam neuvěřitelně měnila flóra. Po rozlehlé louce jsem se náhle ocitl na úpatí vrchu, kde jsem ve vzduchu zaznamenal vůni minerálů, hladký dotek kamenů… Dokonce i v přechodu na červené mě má bujarost nepřecházela (Steinmühle rot QbA, 2014), na čemž měla zásluhu přítomnost Dornfelderu, který svou ovocnou chutí zařídil, že přechod z jásotu dne do „krve“ mých večerů byl tak mírumilovný. A protože i v tomto dnu byly dvě ochutnávky – víno z rýnských vinic a víno z jižní Rhôny – přešel jsem nyní k Ivanu Tomkovi, kde jsem si opravdu musel vystát frontu. Díky němu si už začínám krajinu z jedné Rhôny (severní a jižní) přisvojovat, ačkoliv jsem tam nikdy nebyl. Zvolím naprostý základ (Cuvée tradition, 2013) a lebedím si. Vím, že dnes to s tím hodnocením nebudu přehánět. Je tady na tak malý prostor hodně energie a chtě nechtě mě to v myšlení omezuje. Užívám si vín ze zasluněné oblasti, která jsou přece jen víc o červeném než vína z Rýna. Neodolám – jedna etiketa se chlubí názvem Markýzovo pokušení (Tentation de la Marquise, 2014, BIO), a tak si nechám od Ivana nalít. Má mysl i cit uvolí, abych pokušení podlehl a trochu si jej užil. Jenže… Stále mi chybí třísloviny. Ale mám také pokušení to zamíchat, a tak pro změnu vsunu bílé z Rhôny (Esprit de Grenache, CDRV, 2012). A jsem úplně někde jinde: běhám na dvorku, kde pobíhají slepice a nedaleko voní kompost. A tak to zkrátím a zbytek víněnek dávám za stoprocentní Syrah. A mám třísloviny v celé kráse. Jenom mě zarazí, že jej Ivan asi nebude dovážet, i když jsem nebyl jediný, kdo u něho už zůstal. Stálo by kolem 500 Kč a prý by nebyl zájem. Takže v jednom Ivanovi jsou také dva protichůdné postoje: dám vám ochutnat, ale nebudu jej pro vás dovážet. A tak jsem si jej asi naposledy užíval a pozoroval oba Rosti. Ten s jizvou na čele byl zoufalý, že Syrah už došel a on musel vzít za vděk Markýzovým pokušením. Druhý Rosťa ještě zbytek Syrahu ve sklence měl. A jako by jej pro kamaráda šetřil. Když už „jizvák“ nevěděl, co pít, nabídl mu svou sklenku, aby ochutnávku důstojně zakončil tím nejlepším. Dva jiní Rosťové v jednom příběhu.

I v tomto podniku se kdysi řešily dva problémy – kouřit či nekouřit? Teď se ve sněmovně (chce chránit nekuřáky) a ve vesnických hospodách tenhle oříšek louskal naostro. A tak neodolám a vypustím názor jednoho nekuřáckého štamgasta: „Když tady budu dejchat kouř, jaký je riziko, že se dožiju osmdesáti let?! Žádný. Nebudu brát důchod a stát na mě ušetří. Ať si chrání velryby nebo gorily, a ne mě!“

Čtvrtek 11. 6. 2015

Rosťa tentokrát nedorazil. „Jí tučňáky!“ prozradí mi významně jeho kamarád. Asi měl na mysli tuňáky. Asi už pilně ochutnával od pěti odpoledne. Bylo už půl osmé. Panuje příjemná až podmanivá atmosféra. Je nás tu méně (cca 40), mám tu více známých a polovina příchozích jsou ženy. A nechybí všemi oblíbené trio – Jitka, Jana, Dita. Jitka má odvážný výstřih, takže při pohledu na něj nejsem schopen pochopit, proč nám Jitka vypráví, že jako asistentka docenta u Silničních staveb dnes pro žáky marně sháněla pastelky. Popíjím při tom Müller-Thurgau (QbA, 2013). Je svěží a v chuti hezky odhalený jako to Jitčino poprsí. Možná proto mi druhý vzorek už tak nelahodil (Silvaner kabinet, 2013), patrně jsem se díval jinam. Asi na Janíka. Vyprávěl mi o restartování počítače ve své kanceláři, které mu zabere více času než práce samotná. Při přechodu na červené AOC Côte du Rhône v sobě nechám spřádat úvahu o neustálém „restartování“ našeho života, do kterého nás dnešní doba tlačí stále častěji, takže nám taky možná zabere víc času restartování našeho „hard disku“ než žití života samotného. Ale naštěstí to ve mně utne příchod hraběte Tadeáše s jeho přítelkyní, paní doktorkou, která kromě své profese také umí dva pocity téměř v jednom okamžiku (pláč i smích). Hrabě se rozčiluje nad novou fasádou klasicistního domu hned naproti našeho vinného šenku. Má proč – nová slovenská majitelka dala na čerstvě natřenou pseudobarokní fasádu na Malé Straně velký, zlatě orámovaný a nevkusný nápis PARKING, JAMES HOUSE. Zapiji to dalším rhônským červeným (CDR Plan de Dieu rouge, 2010). Udiveně v tak mladém víně zaznamenávám dřevo a Ivan mi potvrzuje, že rok zrálo ve starých sudech. A pak si dám to samé v ročníku 2011. Dva ročníky v jednom vzorku a jsou téměř nesrovnatelné. Kupodivu mladší ročník byl mnohem lepší. Můj pohled zaregistruje dva ochutnávače u jednoho stolu. Jeden jako pilný student – programátor Jirka, pečlivě zaznamenává své dojmy, druhý má hlavu opřenou o dlaň, upřeně hledí na seznam vín a poněkud unaveně (i když trochu nepříčetně) do něj tluče tužkou. A Janík také nezahálí. Předevčírem přišel později a nestačil všechna vína ochutnat. Dnes se dostavil včas a bylo vidět, že se nešidí. Jeví se mi sympatické, jak se tou ochutnávkou nechává pohltit. Jdu do další Rhôny (Dom Venita Confidence B. d. Venice, 2012). Jeví se mi přirozené (asi žádné umělé kvasinky) a má půvabně nenásilné třísloviny. Možná je to tím, že mé oči opět spočinou na Jitce (Rosťa s jizvou na čele zas se zalíbením pokukuje po veselé Janě), která docela nahlas pronese otázku: „Mám šest týdnů dovolené, co budu, proboha, dělat!“ Pak nám předestře svůj pobyt ve dvoulůžkovém pokoji na Slovensku. Arogantní chování recepčního jí tak vytočilo, že jindy ohleduplná vůči pokojským, tentokrát „rozmrdlala“ (její výraz) obě lůžka, vyprázdnila bar, snědla „žužu“ bonbónky, zkrátka recepční „ze slušného člověka, udělal pomstychtivou bestii“ (její věta).

Přejdu ke stolku k doktoru Tomkovi a požádám o nějaké charakterní (fracouzsky décent) červené. Naleje mi Vignerons de Character Gigondas 2012. Opět usednu k dámám. Upiji. Dočkám se živočišných tónů. A to mi sedne. Doslova mě to víno baví, protože dnes mám vůbec živočišný den. Při další loku dává můj testosteron o sobě vědět. A že je Jitka spořádaný člověk, o tom svědčí i její včerejší sen, v němž na elektrickém křesle popravovala nějakého válečného zločince. Když šňůru od křesla chtěla dát do zásuvky, zjistila, že je šňůra krátká. Zcela nepříčetně se rozkřičela: „Prosím vás, vždyť je to proti předpisům!!!“ Při téhle příhodě nezírám na její výstřih, jen s úsměvem v duchu konstatuji, že jsou v ní dvě: pořádkumilovná a pomstychtivá. Hodná i zlá. Ihned se rozhodnu pro nějaké hodné víno, tedy to nejlepší co tu mají -- Châteauneuf du Pape, 2011. Rozhodnutí je správné, víno je vyvážené, uklidňující, zvláště ve společnosti milých dam. A tak mě napadá, že osud si z nás opravdu střílí. Dva náboje v jedné zbrani (slepý a ostrý).

Abych mohl tuto větu napsat, museli se spojit dva lidé – otec a matka. A u jejich vzniku se také museli spojit jejich rodiče a u jejich rodičů to bylo stejné, a pokud bych to zkoušel do doby starého Říma, našel bych asi miliardu a možná i víc spojení dvou, aby vznikl jeden. A kdybych šel ještě dál, zjistil bych, že jsme vlastně všichni příbuzní (před homo sapiens prý ostatní homo vymřeli a v počtu pár tisíc přežili jen ti s takřka identickou genetickou výbavou), a když půjdu ještě dál, tak pramáti Eva a pratáta Adam způsobili jeden prvotní hřích (Eva se do něho zakousla) – nás. Na to se musím s hříšníky napít. Nejlépe stoprocentní Syrah. I když co může být stoprocentní. Na to existují jistě dva názory. Ale v jednom se shodneme…

Váš Vínomil Dorazil.