JSEM Z TOHO „TRULO“

Ochutnávka Italských vín z Apulie ze dne 24.6.2015

Kráčím si po Újezdu, a koho nevidím... Starostu. Alespoň já mu tak říkám. Je to místní blázen, který vypadá snad čtyřicet let neuvěřitelně stejně. Pokaždé, když ho spatřím, vrtá mi hlavou, čím to je, že vypadá tak skvěle a spokojeně. Starosta na kolemjdoucí vrhá zkoumavý, zároveň i trochu vyšinutý pohled. Jako by sledoval, jak mi „neblázni“ oproti němu podezřele rychle stárneme. Tentokrát má pohled ještě pronikavější, žádné známky po vyšinutosti, naopak, na jeho hladké tvářičce se zračí inteligentní výraz, dokonce mi připomíná tvář nějakého interesantního herce. Že by nějaké znamení. Buďto jsem se už přiblížil k duchovní úrovni „starosty“ anebo mě čeká interesantní večer...

Ještě než ochutnávka začne, zasvětí Rosťa, Janíka a Rosťu s jizvou na čele do svých ranních rituálů: „Když ráno svítí slunce, vstanu klidně i v pět hodin ráno a bosý se projdu se po zahradě rosou. A dám si sklenku bílého vína anebo šampaňské. Pak se nasnídám, většinou si namažu chleba řeckým jogurtem a na to si dám plátek skvělé šunky.“ Uznale pokyvuji. „Já si snídaně užívám,“ dodá tak přesvědčivě, že o tom není pochyb. Rosťa s jizvou na čele se napije bílého Ryzlinku, zasní se (asi si takové ráno představuje) a zeptá se: „A v kolik jdeš do práce?“ Rosťa se zamyslí: „Okolo jedenácté,“ Skvěle sis to zařídil, já musím po pětadvaceti letech vstávat v šest do šichty. Tak nějak vypadá pohled Rosti s jizvou na čele. „Já si vůbec života užívám?“ řekne Rosťa téměř významně. Věříme mu to. Tentokrát nepřivedl žádné dámy v nejlepších letech, ale svého daňového poradce, asi tak čtyřicátníka. Miluje vzdělávací prohlídky po Staré Praze pořádané pro důchodce. „Je to krásné a levné,“ vysvětluje mi se záhadným úsměvem. Zvláštní týpek. Zvláštní přístup má prý i ke svým milenkám. Když si je přivede do bytu, ukáže jim pidi pokojík pro služky, kde se mohou po dobrodružství s ním vyspat. „To je ale gentleman,“ proběhne asi v jejich zaskočených hlavinkách, které si pak raději uloží do svých postelí. Daňového poradce to nevyvádí z míry, asi si spočítá, že na něho pak zbude víc vína.

Itálie se na ochutnávkách našeho přítele Dana pije vzácně. Dnes se budeme potýkat s víny z oblasti Apulie (italsky Puglia), která je na samém podpatku východní „italské boty“. O hornaté krajině se mluvit nedá, nejvyšší kopce výjimečně přesahují 1000 metrů. Nejvíce se tu daří vinné révě a pak tu vidíte rozsáhlé sady olivovníků. V Itálii je Apulie nejen největším producentem vína, ale i největším výrobcem olivového oleje. Vinařská tradice je tu neoddělitelně spojená se starověkými Řeky, kteří tu založili své kolonie a začali tu jako první pěstovat víno. Proto kraj nazvali Enotria neboli „Země vína“. Apulie pak byla známá jako „sklep Evropy“, její vína byla charakterní a v severní Evropě vyhlášená jako vhodná k míchání, dávající sílu a barvu vínům produkovaným v méně příznivých oblastech. Před několika lety nastala radikální změna a mnohem více místního vína se začalo lahvovat. Většinou se tu vyráběla základní vína pro výrobu vermutu, ale malá poptávka po stolních vínech přinutila vinaře, aby se soustředili více na kvalitu než kvantitu. Apulie má víc zón DOC než kterákoliv jiná oblast na jihu Itálie, ale my budeme ochutnávat vína z horkého poloostrova Solenta – výhně jihu, konkrétně z rodinného vinařství Tenuta Qiustini, které se zajímá převážně o typické místní odrůdy jako je Primitivo nebo Negroamaro. Poloostrov je nyní zdrojem hutných, tmavých, silných červených vín vynikající struktury, ale vína jsou poměrně alkoholická. Francouzi by tuto „silnou ráži“ neřešili, ale enolog Severino Garofane pomocí nových technologií (jiné lisování, delší macerace) alkohol snížil a tak stávající vína jsou vůči konzumentům vstřícnější i více líbivější. Janík se moc těší, protože má Itálii celou proježděnou, o každém kousku krajiny hovoří s neskrývanou láskou.

Na začátek se osvěžíme jediným bílým vínem Fiano. Je to středně těžká odrůda, která se používá i na sladší vína. Předtím jsme popíjeli uvítací Ryzlink, takže víno z „výhně“ to má v našich zakyselených ústech složitější. Jsme ve výšce 40 metrů nad mořem.

V druhé sklence mohu ocenit pověstnou tmavou barvu, která připomíná naše barvířky – Alibernet a Neronet. A skutečně i tady se dočkám ovocných tónů, takřka bez tříslovin. Uvádějí červené třešně a nezbývá mi, než s nimi souhlasit. Zvláště při druhém napití se mi vybaví, jak jsem jako dítě ožužlával černou dužinu kolem třešních pecek. Ještě se pokouším najít chuť vysušených rajčat. Proč? Protože díky tomuto kraji zná sluncem vysušená rajčata téměř celý svět. Zemědělci si je tu sušili jako zásobu na zimu, protože čerstvá rajčata nebyla a o konzervování ještě nevěděli. Dnes se vysušená rajčata používají víc v okolním světě než v samotné Itálii.

Ve třetím vzorku mám už Primitivo. Tohle víno jsem pil před hodně lety s kamarádem Skicáčkem a protože jsme nezaháleli (bylo levné a dobré), název viněty nás provázel až do postele. A ráno to někdy nebývalo o nic lepší. Primitivo je odrůda přímo příbuzná s kalifornským Zinfandelem. Italové k tomu jedí rádi skopové nebo mořské plody. Zeměpisně zdatný Janík dodává, že Středozemní moře dává čím dál méně mořských plodů. Podmanivě tmavá barva dokáže v mé mysli vykreslovat tamní krajinu. Suchou půdu tu její obyvatelé, kteří jsou od nepaměti zemědělci, zušlechťovali tím, že z ní vybírali kameny, které tradičně používali na stavbu takzvaných trulli. V parném horku slouží tažným zvířatům jako místo pro odpočinek či jako příbytky nebo kůlny. Pokaždé když se pole vyorá, vznikne prostě trullo. Nedávno tyto stavby prohlásili za národní památku a byly zařazeny do seznamu UNESCA.

Zatímco ochutnávám páté v pořadí Negroamaro, přemýšlím, proč si mně příbuzní jako kluka dobírali: „Ty jsi takový trulo!“ Bylo mi tím naznačeno, že mé myšlení zrovna nevynikalo příkladnou pronikavostí, nikoli že jsem z kamene, natož abych byl chráněn UNESCO. S další sklenkou opět stoupáme do „neuvěřitelných“ 70 metrů nad mořem. Vím, že se z těchto vět nikdo nepopuká smíchy, ale možná jsem nakažený Janíkem, jehož podivně humorné hlášky ze mě na chvíli udělají taky „trula“ – chvíli mi trvá, než mi dojde, že jsou humorné. Pro mne to je víno vyloženě lahodné (jiné slovo mě nenapadá) i když vzápětí mou špičku jazyka roztomile pozlobí pronikavá chuť hřebíčku. Rosťa na konci cítí pryskyřičné tóny. A Rosťa s jizvou na čele zavzpomíná na retsinu (tradiční řecké suché bílé víno s chutí a vůní piniové pryskyřice), kterou pil před pár lety s Blankou (to ještě neměl kvůli Blance jizvu na čele). Totéž si pak dáváme z Magnum lahve a velikost lahve i potvrzuje velikost vína. Extrémně dlouhá macerace nádherně vytáhla i vyladila třísloviny. Víno je nejen ještě tmavší ale má i větší viskozitu. V osmdesátých letech si v této chudé krajině dávala chudá rodina Magnumku (1,5 litr) běžně ke špagetám. Menší láhve neznali, takže to tak chudý zážitek asi nebyl. Pokud bych měl tohle víno přirovnat ke svému opačnému pohlaví, tak je to tmavá žena, divoce krásná, svou vášnivost umí tajit a příliš nemluví (spíše tančí, než se planě vykecává). I Janík je z vína v extázi: „Teď si představuji, že tam stojím v pět hodin odpoledne na návsi a koukám, kam jdou dědci na víno. A jdu za nimi... Hned bych tam jel.“

Další Primitivo je po dlouhé maceraci po 4 měsíce v lahvi při teplotě 18°C. Konečně náležitě oceňuji důsledky dlouhé macerace a časté potápění klobouku (krusta ze slupek hroznů utvořena na hladině moštu se opakovaně potápí na dno nádoby), které dávají vínu třísloviny a silnou vůni... Nic se však nesmí přehánět, z dlouho macerovaných hořkých semínek by vás na jazyku místo božího moku mohl pohladit „smirkový papír“. I když já taková vínu kvůli trávicím účinkům miluji. Rozvádíme debatu, proč si staří Řekové a Římané museli extremně silná a alkoholická vína ředit. Kdo to nedělal, byl „Platony“ a „Seneky“ považován za barbara. Opět totéž víno, ale z Magnum lahve. Je nejvíc živočišné a nejvíc suché. Jde až do tabáku. Rosťu však zarazí, že je kupodivu oproti předešlé lahvi krátké. Otázkou je, zda u extrémně suchého vína lze očekávat extrémní délku.

A máme tu sladkou tečku z ručně sebraných hroznů (což se dělo u všech vín), ale speciálně selektovaných. Suší se na speciálně vybraných místech. Je to víno s tak silným cukrem, až má člověk pocit, že je alkoholizované. Údajně to tak má být z 12,5% dolihované na 17,5 %, ale nějak se mi to nezdá. Hodilo by se k vánočnímu cukroví. A taky se mi nezdá, když Rosťa zase vypráví, jak jedl tučňáky. Tentokrát nejde o tuňáky, ale skutečně o císařské tučňáky, které měří 110 centimetrů. „Když máš hlad, tak na Jižním pólu sníš každý maso,“ uzavře to Rosťa zasvěceně. A já jsem z toho „trulo“.

Tak nevím, jestli jsem se duchovně přiblížil malostranskému „starostovi“ anebo jsem zažil interesantní ochutnávku. I když i blázen může zažít interesantní večer. I když...

Váš Vínomil Dorazil

Skladba vín k degustaci:

1) Illuminato Fiano blanco 2013
2) QUIS Negroamaro 2013
3) QUID Primitivo 2013
4) Vecchio Sogno Negroamaro IGT 2013
5) Vecchio Sogno Negroamaro MAGNUM IGT 2012
6) Patu Primitivo 2013
7) Patu Primitivo MAGNUM 2012
8) Arcano Primitivo dolce 2013

V Sellii, středověkém městečku situovaném na úpatí hory téměř u špičky italské „holínky“, žije 537 lidí. V 60. letech to bylo třikrát tolik a většině obyvatel je nyní přes 65 let. Středověkou příchuť mají i místní předpisy. Starosta Davide Zicchinella v reakci na demografickou krizi podepsal výnos, který výslovně zakazuje „onemocnět na území obce“ a praví se v něm, že „umřít je zakázáno“.

Italská obec Sellia

FOTO: Profimedia.cz

Dnes 6:03

Ti, kteří by se snad sobecky vzpouzeli podřídit se výnosu a docházet v souladu s ním na pravidelné lékařské kontroly, budou platit pokutu deset eur ročně (270 Kč).

„Umírání bych nemohl zakázat přímo zákonem,“ řekl Zicchinella, povoláním dětský lékař. „Zákonem není možné přikázat nemožné. Mým záměrem je bojovat proti smrti,“ vysvětluje.

Tisku pak řekl, že výnos radnice není vtipem, ale je míněn vážně.

„Sellia, podobně jako mnoho dalších měst v jižní Itálii, je ohrožena úbytkem populace. Ti, kteří se o sebe nestarají, nebo ti, kteří mají zdraví ohrožující zvyky, budou potrestáni vyššími daněmi,“ cituje starostu britský list The Guardian.

Je víc takových míst

Sellia není prvním městem na světě, které postavilo umírání mimo zákon. Ve skutečnosti není ani v první pětce. Stejné opatření v posledních letech bylo zavedeno v Cugnaux (2007) a Sarpourenx (2008) ve Francii, v Biritiba Mirim v Brazílii (2005), Lanjarónu ve Španělsku (1999) a ve městě Falciano del Massico (2012), které je rovněž v Itálii. Ve všech citovaných případech byl příčinou nedostatek místa na hřbitově, což přimělo místní radnice k tak zoufalému kroku.

„Měli jsme velký problém,“ vzpomíná Philippe Guérin, který byl v té době starostou Cugnaux, nacházejícího se poblíž Toulouse. Guérin chtěl nechat vybudovat nový hřbitov na nevyužitém pozemku u místního letiště, ale od prefektury nedostal povolení. To mu přišlo absurdní i vzhledem k tomu, že pozemek byl v jednu dobu určen ke stavbě supermarketu.

„Mluvil jsem s mnoha lidmi,“ říká Guérin. „Snažil jsem se dohodnout si schůzku s prefektem. Poslal jsem dopis ministrovi vnitra. Bez úspěchu. Takže jsme byli trochu frustrovaní a řekli jsme si: tak dobrá, protože je naprosto stupidní, že povolili supermarket a ne hřbitov, tak musíme zakázat lidem umírat.“

Tu a tam byl trest za umírání myšlen vážně. V Británii byla do roku 1961 trestná sebevražda, a na některých místech stále je. Pro lidi, kteří zemřeli, je to samozřejmě bezvýznamné, ale lidi, kteří sebevraždu nedokonají, bývají občas potrestáni. Malajsijský trestní zákoník například říká, že kdo se pokusí spáchat sebevraždu, bude potrestán ročním vězením, pokutou nebo kombinací obojího.

Zákaz i kvůli problémům s pohřbíváním

Někde zase bylo zakázáno umírat na konkrétních místech. V pátém století před naším letopočtem řecký historik Thúkydidés zaznamenal, že umírání (a také rození) je kvůli uspokojení bohů zapovězeno na posvátném ostrově Délos. „Všechny hroby těch, kteří na Délu už zemřeli, byly vykopány,“ napsal Thúkydidés. Na ostrově bylo zakázáno umírat a rodit a všichni, kteří se ocitli na prahu smrti či byli těsně před porodem, byli převezeni jinam.

Podobné opatření bylo zavedeno i na japonském ostrově Icukušima, který je pro šintoisty posvátný. Zde bylo umírání a rození zakázáno do roku 1868 a dosud zde nejsou žádné hřbitovy ani porodnice. Délos i Icukušima jsou naštěstí jen malé ostrovy a leží v blízkosti „vhodnější“ země, takže požadavkům božstva šlo snadno vyhovět.

V Longyearbyenu na norských Špicberkách bylo umírání zakázáno do roku 1950. Místní úřady totiž zjistily, že těla pohřbená na místním hřbitově se kvůli velkému chladu nerozkládají. Koneckonců živé viry španělské chřipky, která způsobila v roce 1918 pandemii, byly objeveny v některých tělech právě zde. Umírající jsou v Longyearbyenu i dnes přepravováni na pevninu.

Je to vlastně jen reklama

Takže proč malá města zakazují umírání? Odpověď je jednoduchá, i když je to ta, kterou nechceme slyšet. Když Guérin a jeho kolegové dopsali nový výnos, jako první poslali kopii médiím. Výnos byl samozřejmě brzy prohlášen za nezákonný, ale zabral. „Měli jsme tu média z Francie, Švýcarska, Španělska, Itálie, Belgie. Dával jsem rozhovor japonské televizi. A o tři měsíce později jsem dostal dopis od prefekta. Povoloval v něm hřbitov.“

„Zákaz smrti“ je tak zkrátka obdobou kalendáře s nahotinkami. Má přitáhnout pozornost k případu. V Sellii se na zdravotní prohlídku přihlásilo 100 lidí a kdo ví - možná, že jednomu či dvěma zachránila život. Pokud jde o Cugnaux, ten stále nový hřbitov nemá. „Bude otevřen za několik let. Ve Francii všechno trochu trvá,“ uzavírá Guérin.