O ZÁKAZU UMÍRÁNÍ

Ochutnávka vín k příležitosti jedenáctého výročí ze dne 5. 3. 2016

Tak už po jedenácté. Náš přítel Dan směle vykročil svým jedenáctým výročím do druhého desetiletí. Ono se to nezdá, ale většina z nás jsme tu prožili zhruba pětinu svého života, a to není málo. Nechci letos bilancovat, protože to jsem si odbyl už ve dvou ochutnávkách, ale u mě samotného byl předešlý rok s Danem takřka zlomový, taky mě to skoro zlomilo. Ale mohl bych se zamyslet nad tím, v čem jsem se za ten rok změnil. Musím se učit žít sám se sebou, poprvé bydlím v podnájmu a to mě naučilo větší pokoře. Začal jsem ostražitě vnímat čas, protože jsem si bolestně uvědomoval, že nic nejde vrátit, takže je potřeba žít a co nejvíc užít. Užíval jsem si ochutnávek, kterých bylo v předešlém roce hojně. A tuhle oslavu jsem si tak užil, že si ji celou nepamatuji. Kapsu jsem měl plnou víněnek, a tak jsem prostě ochutnával a setkával se s mými důvěrně známými vinařstvími: SCHREIECK, KLEIN, JUNG&KNOBLOCH, GRAF VON KANITZ, KUNZ, SCHUCKERT, GSWEICHER, NEUHOLD, CAMILLE CAYRAN, DOMAINE JEAN ROYER, SANG DES CAILLOUX, FONTAVIN, FOND CROZE, BODEGAS ENZANO, BODEGAS ALTANZA, VOLAŘÍK... Vynechal jsem VIP stánek, kde byla vína z Bordeaux a z Borgogne. A přesto jsem si je mohl užít. Zatímco jsem uvízl u stánku Ivana Tomka, který nabízel, jak jinak, skvělá vína z jižní a severní Rhôny, programátor Jiřík ke mně chodil a nechával mě vypít zbytky všech VIP vzorků. Udělal ze mě „odpadní rouru“, kanál, do kterého vylil, co on nevypil, a on zas ochutnával má vína. A zlobilo ho, že v mé sklence je vždy lepší mok, protože byl nesrovnatelně levnější.

Těšil jsem se z přítomnosti Martina Severy, který tu byl opět se svou krásnou o třicet let mladší přítelkyni, a stále jim to slušelo. Záviděl jsem mu – naučil ji jezdit s ním na kole, což se mně u žádné ženské nepodařilo. Užasl jsem – už jsou spolu šest let. Čím je náš čas blíže smrti, tím je stále rychlejší, byl jsem si jistý, že se poznali teprve nedávno.

Dal jsem řeč s Ditou, s Janou, s Jitkou, s Haničkou jsem se nakonec zakecal nejvíc, protože nás pojily časy dávno minulé a s nimi i nežijící přátelé vína, jako byl Alex Konigsmark. Jak to píšu, hledá se ve mně téma. Za chvíli se dostaví. Mezitím vzpomenu na ekvilibristu slov Umberta Eca, který zemřel před pár týdny. Již v roce 1962 vydal literární manifest postmoderny, esej Otevřené dílo, v němž vyšel z předpokladu, že význam není v samotném textu ani v samotném čtenáři, ale pouze a jedině v jejich vzájemném střetnutí. Takže následující věty jsou bezpředmětné, nemající žádný význam, pokud se s nimi nějak nestřetnete. Teprve pak budou žít. I když jenom chvíli – pokud jsou přítomny pouze ve vás, je v nich latentně přítomna i smrt. Ostatně na ni jsem v minulém roce taky často myslel. Jak vidno z následujícího textu, se smrtí to všude není tak jednoduché. A téma se ve mně našlo.

Ve středověkém městečku Sellia, situovaném na úpatí hory téměř u špičky italské „holínky“, žije 537 lidí. V 60. letech to bylo třikrát tolik a většině obyvatel je nyní přes 65 let. Středověkou příchuť mají i místní předpisy. Starosta tu například podepsal výnos, který výslovně zakazuje „onemocnět na území obce“ a praví se v něm, že „umřít je zakázáno“… Není to vtip, ale strach z úbytku populace. Stejné opatření bylo v posledních letech zavedeno v Cugnaux (2007) a Sarpourenx (2008) ve Francii, v Biritiba Mirim v Brazílii (2005), Lanjarónu ve Španělsku (1999) a ve městě Falciano del Massico (2012), které je rovněž v Itálii. Ve všech citovaných případech byl příčinou nedostatek místa na hřbitově, což přimělo místní radnice k tak zoufalému kroku. S takovým textem se museli jejich čtenáři nějak střetnout, a pak se s nimi ztotožnit či je zavrhnout. Hlavně si toho všimla média, takže to byla taková reklama na zmíněné lokality.

Tu a tam byl trest za umírání myšlen vážně. Se sebevraždou bych měl ještě nedávno problém třeba v Británii. Do roku 1961 tam byla sebevražda trestná a na některých místech stále je. Pro lidi, kteří zemřeli, je to samozřejmě bezvýznamné, ale lidi, kteří sebevraždu nedokonají, bývají občas potrestáni. Anglický humor projevili v britském parlamentu, kde hlasovali pro zákon, ve kterém se udávalo, že je protizákonné umírat v parlamentu během jeho zasedání. To bylo už moc na jednoho lorda, tak se rozčilil, že ho tam „kleplo“ (poslední větu jsem si vymyslel). Malajsijský trestní zákoník jde v tomhle ještě dál: Kdo se pokusí spáchat sebevraždu, bude potrestán ročním vězením, pokutou nebo kombinací obojího. Už vím, kam pojedu, když to na mě padne a budu chtít jít „z kola ven“. V Malajsii mě kvůli strachu, že budu rok „bručet“, choutky na sebevraždu hned přejdou.

Někde zase bylo zakázáno umírat na konkrétních místech. V pátém století před naším letopočtem řecký historik Thúkydidés zaznamenal, že umírání (a také rození) je kvůli uspokojení bohů zapovězeno na posvátném ostrově Délos. „Všechny hroby těch, kteří na Délu už zemřeli, byly vykopány,“ napsal Thúkydidés. Na ostrově bylo zakázáno umírat a rodit a všichni, kteří se ocitli na prahu smrti či byli těsně před porodem, byli převezeni jinam.

Podobné opatření bylo zavedeno i na japonském ostrově Icukušima, který je pro šintoisty posvátný. Zde bylo umírání a rození zakázáno do roku 1868 a dosud zde nejsou žádné hřbitovy ani porodnice. Délos i Icukušima jsou naštěstí jen malé ostrovy a leží v blízkosti „vhodnější“ země, takže požadavkům božstva šlo snadno vyhovět. V Longyearbyenu na norských Špicberkách bylo umírání zakázáno do roku 1950. Místní úřady totiž zjistily, že těla pohřbená na místním hřbitově se kvůli velkému chladu nerozkládají. Koneckonců živé viry španělské chřipky, která způsobila v roce 1918 pandemii, byly objeveny v některých tělech právě zde. Umírající jsou v Longyearbyenu i dnes přepravováni na pevninu.

Lidské slovo bylo vymyšlené, aby nás nejen o něčem poučilo, ale občas zesměšnilo a pobavilo. Myslím, že jsem toho ve svých ochutnávkách, které jsem pro vás v minulém roce psal, dostál. O jedenáctém výročí padlo slov mezi námi jistě také dost. Ale hlavně bylo dost jídla, vína, krásy žen a hudby.

Programátor Jiřík mi přináší poslední vzorek z VIP stánku – Grand Cru, Corton-Charlemagne, Bonneau du Martray 2004, Bourgogne. Je dobrý, jen se vlastně nedá popsat jak. Na to je lidské slovo krátké. Tak snad příště o dvanáctém výročí. Do té doby vydávám zákaz umírat.
Váš Vínomil Dorazil