SEZNAMUJEME SE...

Pestrá ochutnávka evropských bílých, růžových i červených vín ze dne 5.5. 2016.

Seznámit se... V téhle větě je latentně přítomna naděje. Seznamujeme se výhradně s něčím novým. S dobrým nebo zlým, či neutrálním. Vždy to skýtá možnost k poučení se. Pokud to není seznámení se smrtí. Ta poučení už asi znemožňuje. Poučení sice může proběhnout v našich přenesených genech anebo nebo v reinkarnaci, ve kterou věří buddhisté. Seznamujeme se s lidmi, s kraji, s myšlenkami svými i s těmi cizími, ale jedno seznámení bylo pro nás klíčové. S kým nebo s čím, to zůstává tajemství. Kdy a jak jsme se seznámili na svém začátku s něčím, co vyústilo v naši termonukleární reakci v myšlení v našem mozku, to se dodnes neví.

Seznámil jsem se s článkem, který tvrdí, že jsme byli původně šimpanzi, ale zhruba před šesti milióny lety se vývojové větve šimpanzů (Panina) a lidí (hominima) rozdělily. Přestože máme s šimpanzi až provokativně stejný genom, náš vývoj uhnul jiným směrem. Ten tvor, nebyl podobný ani šimpanzovi ani nám, ale mířil k tomu, že se jednou podívá na měsíc. Všichni lidé na této planetě mají 99,9% stejných genů a všichni pocházíme z jedné rodiny, která žila v Africe zhruba před 150 000 lety. A přesto jsme na první pohled podle našich zděděných měřítek tak odlišní. Podle posledních vědeckých výzkumů může za tu vnější rozdílnost mikrobiota, která váží víc než lidský mozek a má obrovský vliv na imunitu a expresi našich genů.

Seznámili jsme se s mamuty a museli jsme se je naučit lovit. Vysocí muži (až 180 cm) a malé ženy (až 160 cm), to jsou společné znaky těch, co před 40.000 lety věděli, jak tahle chlupatá monstra skolit. Vytvořila se tak jednotná populace nosící stejnou genetickou výbavu. Vědci prolustrovaly DNA padesáti koster z celé Evropy a zjistili, že genom lovců mamutů z Dolních Věstonic převládl v Evropě až do doby před 25 až 20 000 lety.

Seznamujeme se dnes dosti podrobně s Karlem IV. a jako pominutí oslavujeme 700 let od jeho narození. Otce vlasti si ovšem přivlastňují i Němci a Francouzi – byl považován za dědice evropské říše všech bohabojných křesťanů. Nevím, jestli měl v genech lovce mamutů z okolí Pálavy, ale byl posedlý sbíráním ostatků svatých. Když se s nimi seznamoval, patrně ho postihla touha se s nimi nějak ztotožňovat. Takové „mazlení se“ s nimi ho mohlo posilovat v přesvědčení, že i on je Bohem vyvolený. Však si také dal ve svém životopise Vita Caroli záležet. Pokud by nějaký panovník něco takového o sobě napsal dnes, hrozilo by mu nařčení z nezměrného narcismu, ale tenkrát to bylo obvyklé.

Seznamujeme se s dnešním narcismem, který se oproti dtředověku zesměšňuje na jiných úrovních, myslím, že na facebooku by se prozíravý Karel našel. Své PR by zvládl dokonale. Už tenkrát se uměl seznámit s partou vlivných duchovních vzdělanců, mezi něž patřil třeba Jan Očko z Vlašimi nebo Arnošt z Pardubic, který ho 2. září roku 1347 korunoval na českého krále a Blanku z Valois na českou královnu. Je také možné, že své paměti diktoval při francouzském víně, a po pár pohárcích se každý vidíme v jiném světle, možná božím. Kdoví, jestli si při popíjení s Buškem z Velhartic tajně do poháru nenaléval Bordeaux, které znal z francouzského dvora – určitě ho do vína zasvěcoval i jeho kmotr, francouzský král Karel IV. Sličný. Po něm dostal syn Jana Lucemburského jeho jméno. S Václava se stal Karel. Od mala ho seznamovali nejen s vybraným chováním, ale i se sňatkovou politikou. Už v sedmi letech se seznámil se svou budoucí ženou Blankou z Valois (jmenovala se Markéta, Blanko se jí říkalo kvůli blond vlasům). Padli si do oka i do duše, a když se poprvé seznámil se smrtí milované osoby, seznámil se i se svým smutkem, který mu do té doby nebyl tolik znám. Není bez zajímavosti, že když byl podnikatel Karel seznámen, co vynáší kutnohorské stříbro, financoval jím rozvoj Prahy, nevyjímaje vinic, které se v okolí města čile rozrůstaly. A když se pražané v té době seznámili s chutí vína, spotřeba piva a medoviny mírně klesla. Hlavně ho vykutálení Češi pančovali a pašovali, až musel král vydat zákon, kde mohl být za zpronevěření se vinařskému řemeslu udělen i trest smrti. Většinou stačil pořádný výprask nebo mastná pokuta.

Seznamujeme se s dnešním „úkolem“. Začínáme sektem Blanc de Blanc. Pije se příjemně, v ústech nezůstávají bublinky jako limetkový dozvuk. Druhý vzorek pochází už z oblasti Champagne, je více položený do Pinotu Noir než do Chardonnay. Cítím v něm už více hmoty, je delší, náš přítel Dan tam nachází toustovinu. Chvíli nám povídá o míchačích vína, kteří jsou za svou citlivou práci velmi dobře placení a společensky cenění.

Seznámení s bublinkami končí -- ve třetím vzorku přecházíme na tichá vína. Lehounký Vlašský ryzlink nás svou chutí vítá do nastávajícího léta, kdy se nejlépe hodí pít. V mých ústech jásá výrazné listoví (silná vůně na chvíli hypnoticky podmaní i chuť) a lehké koření. Přímočaré, jednoduché, na nic si nehraje. „To už se dá snídat,“ prohlásí Rosťa B. Druhý Rosťa se bolestínsky usměje -- jeho nonkonformní „uvítání dne“ mu opravdu závidí. Pak se požitkářský Rosťa rozpovídá o svých třech daňových poradcích, které v pití vína zkouší zaučit. Jeden poradce, který vínu už propadl, udělal na druhého Rosťu při minulých ochutnávkách dojem. Poradce mu vyprávěl, jak svou milenku po aktu chtěl nechat rafinovaně spát v pokoji pro služky, načež ona naštvaně odešla a jemu k jeho radosti zůstalo víno, které spolu načali. Dobrý daňový poradce dokáže asi šetřit na všem.

K seznámení tu opravdu dojde. Druhý Rosťa čeká na dámu, se kterou se seznámil na internetu. Je to jejich první schůzka. Dáma přichází a Rosťa  s ní sedá k vedlejšímu stolku pro dva. Dan nám mezitím z litrové lahve nalévá Gruner Veltliner od Weinguta Schuckerta. Už jsem se s tím starým rakouským vinařstvím, založené roku 1648 (11 generace vinařů), seznámil v nějaké minulé ochutnávce a na litrovku se mi to zdálo být skvělé. Ale to jsem si neuvědomil, že Němci 60% produkce lahvují do litrovek. Nebo se to týkalo jen tohoto vinařství? Nevím, ale tenhle Veltlín se sklízí maximálně při 15°, zraje 11,5 měsíců na kalech a dělá na mě dojem.

Seznámení s pátým vzorkem -- Gruner Silvaner z vinařství Guntrum. To jsme důkladně prozkoumali při silvestrovské ochutnávce – udělali jsme „procházku“ od roku 1993 do roku 1945. Nezapomenutelné. Druhý Rosťa nás nenápadně seznamuje se jménem své společnice – Šárka. Nalévá jí do sklenice víbo, ačkoliv přijela autem. Šárka se seznamuje s chutí vína i s atmosférou šenku a tváří se spokojeně. Kvůli Rosťovi nebo kvůli vínu?... To se nedovíme.

Seznam vín od našich sousedů končíme favorizovanou odrůdou našeho přítele Dana – Rýnským Ryzlinkem od Schukerta. Udivuje mě svou svěžestí a též lahodností, kterou u tohoto „chlápka“ málokdy shledávám. Možná to způsobuje moje sledování Rosti a Šárky, vypadá to, že si mají co říct, patrně jsou na podobné intelektuální úrovni.

Seznámení se španělským sluníčkem. Tohle bílé z Bodegas Altanza jsme tady už pili. Udivuje mě, jak se svou kyselinou přibližuje vínům ze středoevropských kotlin. Je to zásluhou pravidelného zakrápění, kyselina se tu v tomto případě nepřidává, ačkoliv se to ve Španělsku smí, stejně jak to u nás děláme s taninem – z našeho sluníčka a půdy jej v dostatečné míře nevykřesáme. Je příjemné tak odlišná vína do jedné ochutnávky zahrnout, rád vedle našich štíhlých bílých vín vnímám ty s „kulatějším zadkem“. Parker jej ocenil 86 body, což je na bílé z této krajiny víc než příznivé hodnocení.

Seznamujeme se s prvním růžákem. Překvapuje svými hodnotami 6,5 kyselin a 5,0 cukru. Nechutná to jako typický růžák, není to růžové, kterou mají vyznavači tohoto moku rádi.

Seznamuje se s prvním červeným Qvis Negroamaro. Cítím přezrálé třešně, lékořicové tóny... Po hádání se chutí bílých vín u mne nastává zklidnění, tohle je má krev. Italská oblast Ampulie je také známá svým pěstováním suchých rajčat.

Seznámení s koncem bývá vždy smutné i veselé, nikdy neutrální. Španělská Edulis semicrianza mě nikdy nezklame. A oživne i Rosťa, který se už marně pokouší nalít Šárce další sklenku. Raději si s ním povídá, než s ním pije. Možná to nebude jen tím autem. Ale nedávám jim moc šancí, seznámením přes internet příliš nevěřím. Chybí tomu nečekané seznámení se, při němž nejsou naše emoce navozené, ale spontánní, tedy částečně pravdivé. Právě těmito emocemi, pocitem svobody a vůle se od těch původních šimpanzů lišíme. Všechno ve světě fungovalo na základě „dohodnutých“ pravidel a znenadání se objevíme my a svět se seznamuje s tím, že jsme dramatický odlišní od zbytku živého světa.

Seznamuju se s největší filosofickou otázkou. A ta nezní, kdo je to Bůh, ale kdo je to člověk. To se dlouho a možná nikdy nedozvíme. Pokud se na to podíváme z tohoto exaktního pohledu, tak dávat mezerám v našich znalostech jméno Bůh je „pouhopouhou intelektuální leností“, jak říká náš biolog Marek Vácha. Tak nevím... Mohu jen doufat, vlastně to vím, že se zase s něčím seznámíme.

Váš Vínomil Dorazil.

SEZNAM DEGUSTOVANÝCH VÍN:
1)Sekt brut ADRIEN ROMET Blanc de Blanc, Méthode traditionelle
2)Veuve Clicquot Ponsardin Brut, Champagne

3)Welschriesling 2014,Weingut Schuckert
4)Gruner Veltliner Weinviertel DAC Alte Geringen 2014, Weingut Schuckert
5)Gruner Silvaner 2014, Weingut Guntrum
6)Riesling QbA 2015, Weingut Schreieck
7)Edulis blanc 2014, Bodegas Altanza

8)Spatburgunder rosé 2014, Weingut Schreieck

9)QVIS NEGROAMARO 2013, Tenuta Qiustini
10) Edulis semicrianza 2013, Bodegas Altanza