I TOHLE JE EVOLUCE

Oslava dvanáctého výročí ze dne 4.3.2017.

Tak už po dvanácté. Takové výročí jsem neslavil ještě s žádnou ženou (a zřejmě nebudu), takže s obdivem vnímám, že to náš přítel Dan s námi tak dlouho vydržel a že i my mu stále zachováváme svou přízeň. Není to vůbec samozřejmé. Dan nás vítá slavnostně v saku, jako by si závažnost svého setrvání a neselhání plně uvědomoval.

Při téhle akci není nouze o zajímavá setkání. Zrovna po cestě na tento velkolepý večer jsem si v Týdnu četl rozhovor s šéfredaktorem časopisu WINE Degustation a autorem knihy Průvodce nejlepšími víny České republiky, Michalem Šetkou. Bylo mi sympatické, že se z počátku živil jako muzikant a hudební producent. Nyní je ještě prezidentem Wine Prague a působí jako degustátor v mnoha soutěžích po světě. Docela se do našich vinařů obouval, ale přesto zachovával dekorum. Bylo to poučné čtení. S těmito pocity vstoupím do sklepních prostor, s nimiž nás pojí neotřelé vinné zážitky a prvního koho uzřím, je muzikant Robert Jíša (na našich stránkách je s ním rozhovor, který se líbil zejména ženám). Společně s paní degustuje nějaké bílé z vinařství Krásná hora. Dan mu pak vysekává poklonu za hudbu k seriálu Temný kraj, kde hraje Lukáš Vaculík. Shodou okolností tu je i jeden herec, který si v seriálu zahrál nějakého vraha. Ten někdo je herec, tvůrce scénické hudby a sommelier Tomáš Kořének. S nevinným úsměvem rozlévá za stolkem italská vína, ale i z Nového světa, z něhož mě minulý rok zaujal Malbec z Argentiny. Přesunu se k němu a vyzvídám, co ho k té roli ponoukalo. Vypadá totiž spíše jako představitel neziskové organizace Člověk v tísni. Jen se usmívá a tak pochopím, že část jeho duše nepatří jen vínu, ale i herectví. Ochutnám s ním pár vzorků a přesunu se k osvědčenému stolku s lahvemi z Jižní Rhóny. A koho nevidím. Michal Šetka ochutnává Châteauneuf du Pape a asistentku mu dělá patrně jeho dcera. Dávám se s ním do řeči. Dozvídám se, že při spolupráci s Petrem Mukem si sáhl na dno svých sil (přes 200 koncertů ročně) a tak se rozhodl věnovat své nové lásce – vínu. Zajímal se o něj už od dob studií. Navzájem jsme se pochlubili, jaké staré ročníky jsme vypili. Omylem jsem řekl, že jsem na Madeiře pil madeirské z roku 1799, ale on se vůbec nedivil. Šlo při tom o víno z roku 1899, ale díky mému přeřeknutí jsem se dozvěděl, že v těch čtyři sta let starých sudech je vína z tohoto roku vždy jen zlomek, jen na „dně“, zbytek se postupně doplňuje. Takže bych se prý klidně k tak starému vínu mohl dostat. On sám pil například Champagne z roku 1914. Pochválím autora rozhovoru s ním za jejich připravenost. „Připravený byli perfektně a byli na mě dva,“ vysvětluje. Mile mě překvapí tím, že zná Vínomilovy ochutnávky -- aniž by tušil, kdo to je – a jako znalec Bordeaux mě udiví, že v Česku umíme vyrobit i dobrý Merlot. I když jeho cena 600 Kč mnohým připadá nadsazená. Jemu ne. Na jeho radu si dávám sklenku Châteauneuf du Pape od … Nevzpomínám si, možná od Jeana Royera. Ale je skvostně „grenachové“. Několikrát se pak k němu vracím. Velmi záhy dojde a tak se spokojím s tím, co mi Ivan Tomek nabízí. Nemám důvod mu nevěřit. Vlastně díky jemu jsem objevil kouzlo Jižní Rhóny…

Kvalita versus cena. To je jedna z největších předností mého vinařského guru, Daniela Keřlíka. Nikde jinde jsem neměl možnost ochutnat takovou šíři vín, kde bych mohl vnímat a pochopit kvalitu spojenou s cenou. Díky němu jsem mohl vedle sebe srovnávat vína za několik tisíc korun a zároveň se těšit z ceny kolem dvou stovek a přitom na půnebí zachycovat skvělé dozvuky. Za těch 12 let jsem se přiučil, co mohu od vína očekávat a co ne.

Přihlížím ke stolku, kde jsou bílé poklady z povodí Rýna. Je v obležení. Stojí u něho i Zelí, který je už v záviděníhodném stavu (ani střízlivý, ani opilý). Na začátku mě chtěl přivítat sklenkou sektu, ale pak to vzdal. Teď mi podává sklenku od Guntruma. Kolem zápěstí má zlatou pásku, což znamená, že ho to opravňuje k neomezenému pití všech vzorku včetně skvostů z VIP stánku (1500 Kč). Zelí se pak občas vedle mě doslova zjeví, ať postávám kdekoli a s kýmkoli. A vždy s nějakou sklenkou bílého. Nakonec se objeví se sklenkou sektu, kterou se mu nepodařilo sehnat na mé uvítání. Tak se konečně přivítáme a mé tělo říká, že radost se už blíží.

Moravská vína tentokráte zastupuje vinařství Krásná hora, za stolkem rozlévá přímo majitel Ondřej Dubas. Nedávno jsme od něj ochutnali vína "výběr ze sudů", což jsem si ani dnes nemohl nechat ujít. Tentokrát si s výběrem svých vín dal víc záležet.

Nemohu vynechat VIP stolek, kde jsou skutečné klenoty -- extra prémiová vína z Bordeaux a z Burgundska. Pochopitelně u nich nechybí Michal Šetka, který dobře ví, že vína z Bordeuax jsou nejlepší od čtyř nebo pěti lety nahoru a také Jan Čeřovský z blogu Jižní svah. Umí víno nejen ocenit, ale zasvěceně o něm psát. A Zelí mi opět podává sklenku s něčím překvapujícím. Že by něco z Burgundska?...

A je tu velkorysá tombola. V tomhle opravdu nemám štěstí. Dan s Jitkou vyhlašují šťastlivce, kteří si odnáší skvělou lahev vína nebo olivového oleje. Nepamatuji si, že bych v nějaké tombole něco vyhrál. Nezklamu. Hlavní výhru dostává… A je dokonce kousek odtud. Hoteliér Tom Soyer z malostranského hotelu Perla. Cena je Grand Cru Classé, Chateau Ducru-Beaucailloux 1986, Bordeaux, St.Julien. Tak to bych si nechal líbit. Raději se rychle vracím ke stánku z Jižní Rhónou a přemítám, co významného se v tomto roce seběhlo.

Lidé se ve vyspělých zemích taky přiučili -- ze svých daních by chtěli  platit přímočařejší a jim srozumitelnější politiky. Přitvrdili ve výběru, zjednodušili to -- proto se mohl stát ve Spojených státech prezidentem člověk, o němž by intelektuál ani slovem nezavadil. Je to nebezpečné, jak to na první pohled vypadá, nebo dojde k selekci pseudo humanitních kroků? I v Evropě se derou na povrch politici, o nichž si inteligence myslí, že jsou ostudou pro slušné a sebereflexivní jedince. Možná to tak má být, i naše historie prochází jistou evolucí. V tom roce jsem napsal desítky ochutnávek a téma evoluce se mi do nich často vnášelo. Do evoluce jistě patří i krutost, ale lidé v ní opravdu vynikají. V tomhle roce se už možná vypořádáme s takzvaným Islámským státem, ale tahle banda zamindrákovaných vymaštěnců, kteří z Koránu znají jen větu „Allah agbar“, v poslední agónii překonává všechny nepsané zákony, které ke každé válce patří. Teď čtu, že v bílých pláštích vtrhla do kábulské nemocnice a několik hodin vraždila zdravotní sestry, pacienty, lékaře, návštěvníky i civilní zaměstnance (40 mrtvých). Věděl bych, jak je potrestat. Před smrtí bych těmto fanatickým muslimům rozléval dobrá vína, která by museli pít. Zasvěcoval bych je do tajů vína, tajů žen, tajů života vůbec. Po několika dnech by pochopili, o co všechno během života přicházeli a že je žádné nedočkavé panny po smrti neočekávají. A že nebe a peklo bylo vždy před nimi, jen si špatně zvolili své místo na zemi. A že peklo teď mají ve své duši. Když by poprosili o další očisťující doušek vína, poslal bych je do doživotní samotky… Tohle mi krátce projede hlavou, když si přečtu podobnou zprávu. A musím se pak napít vína, aby v mé duši opět zavládl mír…

 Naše evoluce není možná zaplaťbůh bez něžného pohlaví a tak jsem rád, že tu mohu pohromadě vidět naší neodlučnou trojici -- Jitku, Janu a Ditu. A též Lenku s Haničkou, se kterou jsem před rokem zavzpomínal na již zemřelé kamarády. Hanička pije jen bílé a tak ji zavedu k Ivanovi Tomkovi, který nás bílými z Jižní Rhóny stále víc udivuje. I Hanička je překvapená, jak dovedou být bílá vína kamarádsky plná, aniž by za každou cenu „útočily“ svými kyselinami. S Haničkou jsem se zdržel nejdéle, ale asi jsem vedle ní vínu podlehl do zapomnění. Jako bych viděl její káravý pohled se slovy: „Vínomile, Vínomile, tohle se nedělá!“

Pokud se nemýlím, tak jsem našemu příteli Danovi před odchodem vyznával lásku a pasoval ho na svého největšího přítele. Ale od něho jako bych slyšel: „Vínomile, tohle se u nás dělá. Hlavně se dobře vyspi.“ Rozloučil jsem se i s Robertem Jíšou, kterého jsem ke konci oslovoval bratře, ačkoli oproti němu nejsem v žádné zednářské lóži. Ale chyběli mi tu někteří kamarádi, které jsem dlouho neviděl. Třeba programátor Jiřík, který dlouhodobě churaví a přitom možná louská nějaký psychický oříšek a také půvabná sommelierka Kočička, která se mi snaží zařídit webové stránky. Za to je tu Zelí a jeho další sklenička bůhví s čím. Zelí je boží.

Minule jsem psal o sympaťákovi Standovi, který cestoval za boháči celého světa vlastní metodou „richhike“. Nasbíral od nich spoustu moudrostí. Jeden restauratér mu v Pařiži ve svém podniku řekl: „Nemusíš každou chvíli tvořit něco velkolepého. Když jsi s kamarády, tak jsi teď a tady. Důležité je být přítomen a být tam pro druhé. A poslouchat... Jen tak. Nezištně.“

A tento azyl nám před světem umožňuje náš přítel Dan nejen těmito oslavami; před světem, kde každý musí něco znamenat, aby vůbec byl. Znám hodně lidí, kteří mají psychické potíže, protože trpí tím, že nic neznamenají. Standovi jeden bývalý americký fotbalista v Kalifornii objasnil: „Můžu být nikdo, ale pořád se můžu mít rád.“ Nevím, jestli jsem nikdo, ale jsem…

Váš Vínomil Dorazil