LEŽ... PŘI VÍNĚ

Ochutnávka ze dne 27. 10. 2016 – chilská a argentinská vína

Státy jako Chile a zejména Argentina ve mně kdysi navozovaly myšlenky nikoli na víno ale na sport, který je dnes masami zbožňován, a přitom jim nevadí, že z nich dělá podivně nepříčetné primáty. Tahle vřava se začala rozléhat před 2000 lety už při hrách v Koloseu ve starém Římě. Vešlo se tam až padesát tisíc diváků. Při hrách se pilo a jedlo. Císaři si tehdy zakládali na vyzrálých vínech (některá v keramických džbánech zrála až 25 let), a přestože si víno asi ředili – jinak by tam dlouho nevydrželi – o palci nahoru či dolu mohlo rozhodovat množství promile v jejich krvi. V současnosti Kolosea vystřídaly fotbalové stadióny. Ostatně i opilé rozhodčí jsme při českých zápasech viděli. Takže když se řekne Argentina, vybavuje se mi fotbalové mužstvo, jemuž před třiceti lety velel „gladiátor“ jménem Diego Maradona. A na kolbišti ho také mohlo sledovat na padesát tisíc fanatiků (jsou stadióny, které mají i 120.000 sedadel), ale už nebažících po krvi, nyní jsou hypnotizováni pouze kulatým „nesmyslem“. Bažení po krvi skýtalo tenkrát prostor pro katarzi: rekord držel císař Traján, jehož 117 denních soubojů se účastnilo devět tisíc gladiátorů a deset tisíc zvířat. Ačkoliv mám fotbal docela rád, občas jsem při něm také lehce nepříčetný. Fotbalisté totiž mají ke statečnosti gladiátorů hodně daleko. Fotbalisté jsou vůbec zvláštní druh sportovců. Ve své taktice mají totiž něco sportovně odporného – zbabělou lež, a tou je simulování faulování protivníka. Vypadají při tom jako malá děcka, která sebou ostentativně mrsknou o zem a do nebe se rozčilují, jaké mají velké „bebí“ a rozhodčí to ne a ne pochopit. Momentálně se mi nevybavuje sport, který by měl simulování ve své taktice v takové míře a ještě byl za to astronomicky placený. Naštěstí je jen otázkou času, kdy o správnosti hvizdu píšťalky rozhodčího bude rozhodovat kamera a žádné úplatky nepomohou. A Maradonova „lež“ – jeho „božská“ ruka, která zasadila smrtelný úder Anglii na 2:0 (r. 1986 na MS v Paříži), bude už minulostí.

Lež... To je téma. Lhát se nemá, ale v politice je nepsané pravidlo, že při volbách se lhát musí. Kdyby se nelhalo, voliči by nechodili k urnám. Letos jsme v tomhle ohledu měli žně. Neuvěřitelně nedůstojný – i když trochu komický – souboj o křeslo pro amerického prezidenta vstoupí jistě do světových dějin. V tuhle chvíli nevím, jestli vyhraje psychopat a narcis, který lež vnímá jako krmivo pro své voliče, nebo kandidátka, jejíž manžel jako prezident křivě přísahal nejen americkému lidu, ale on lhal i před senátem, a navíc tato bývalá první dáma je přímo typickým produktem politiky, které má střední třída už plné zuby. Dnes se při každé volební kampani především slibuje něco, co se pak splnit nemůže. V jednom heslu jedné naší politické strany bylo slovo upřímnost. To byla lež, jako když tiskne (ostatně vytištěna byla i na všech jejích billboardech). Nemůžeme být zcela upřímní. Natož v politice. A v té naší? Tenhle týden je dost výmluvný: causa ministra kultury Hermana a dalajlámy, prezident a vyznamenání Jiřího Brady, Jan Kraus a televize Prima. Ostatně ego Jana Krause... Vůbec naše ego nás v dobrém či ve zlém nutí k malým líbivým či laskavým lžím. Oskar Wilde říká, že kdybychom byli absolutně upřímní, lidská civilizace by to neunesla. Lež používáme i kvůli své shovívavosti a soucitu či empatii. Určitá míra pokrytectví je k přežití lidstva doslova nutná.

V Argentině je mimo jiné nejvyšší vinice světa, zato v Chile je prý největší vinařství na světě. Doufám, že je to pravda. Čeká nás souboj odrůd z Nového světa v podání Martina Mošnela. Máme tu čest, že budeme první, kdo ochutná z toho „portfolia“, jak to Mošna nazval. Snad nám nelhal.

 Už první argentinský vzorek nám naznačí, že nás žádná lehká váha nečeká. Má 14,5% alkoholu a přitom to je rosé. Růžové z Malbeku jsem ještě nepil. Možná proto mě udivuje hutnější viskozita. Docela síla, řeknu si a v tu chvíli se skácí jeden věšák s našimi svršky. „Aha, takhle to s námi může dopadnout!“ napadne nejen mě. Argentina má 210.000 hektarů vinic, největší podíl na pěstování a produkci vína má vinařská oblast Mendoza, ze které právě pijeme.

V druhé sklence se na mě „šklebí“ bílé, takže mě napadne, jestli si pan Mošna nespletl pořadí, ale nespletl, Viogner je reserva, která zrála na sudech tři měsíce a je tedy i voňavější. Víte, jak si v Novém světě vyrábějí ledové víno? Dají ho na nějakou dobu do ledničky. Nelžu! Přestože má Viogner pouze 12% alkoholu, připadá mi výraznější než předešlé růžové.

Následuje voňavý, hezky pitelný Merlot. Samozřejmě si povídáme o argentinských steacích, ke kterým se červené náramně hodí. V šedesátých letech Argentinci neuznávali moc pití vody a jejich roční spotřeba vína byla 90 litrů na osobu. Nevím, jaký to mělo vliv na pracovní morálku, ale náš programátor Jiřík možná také zvládne 90 litrů za rok a jeho pracovní morálka je záviděníhodná: „Už mě nějaké firmy lanařily, ale nedal jsem se. Příjem sice nemám, ale ohledně práce se nenudím,“ vysvětloval Rosťovi a pohledné sommeliérce, slečně Kočičce. Argentinskou vládu těch devadesát litrů vyděsilo natolik, že na své pijany apelovala, aby si než lahev levného vína dali radši sklenku kvalitní reservy. A skutečně, dnešní spotřeba je 14 litrů na osobu (Nejvíc pije Vatikán – 66,6 l., Češi – 20 l., Severní Korea – 0 l., vinotéka Kim Čong-ila se nepočítá, ale věřte statistikám). Argentina se donedávna soustředila jen na domácí spotřebu, ale v posledních letech se kvalita argentinského vína prudce zvýšila a Argentina dnes zaujímá přední místo na mezinárodním trhu s víny.

Malbec a Argentina prostě patří k sobě. Pan Mošna nabízí lahev tomu, kdo uhodne, z jakých odrůd Malbec vznikl. Ještě nikdo lahev nevyhrál. Stejně jako dnes. Pochází z Francie, patrně z údolí Loiry či z oblasti Cahors, kde vznikla spontánním křížením odrůd Magdeleine Noire des Charentes a Prunelard. Starobylá odrůda odvozená od svátku Svaté Magdalény se do roku 1996 považovala za vyhynulou, ale pak se našel divoký keř rostoucí na planině, kde se před více než 200 lety nacházela vinice. Keř byl považován za divoce rostoucí révu, ale analýza DNA prokázala, že se jedná o doposud neznámou odrůdu původu Vitis vinifera. V letech 2004–2008 byly v regionu Charentés objeveny další 4 keře révy stejné odrůdy, která zde byla nazývána Madeleine Noire des Charentes (tento název je používán od 6. června 2008). Je mimo jiné i rodičovskou odrůdou Merlotu. Prundelard je také francouzská odrůda původu Vitis vinifera, poprvé se o ní píše v 16. století. Pěstuje se jen na 7 hektarech. Zdá se mi, že alkohol Malbec lehce deformuje, ale stačí nechat chvíli vydýchat a pravda v něm zvítězí.

Při pátém vzorku se přemístíme do Chile do vinařství Valle Secreto. Má oblíbená odrůda Syrah. Chile má dlouhou vinařskou historii, která se také datuje od 16. století, a to zásluhou španělských dobyvatelů v období kolonizace. O pozdější rozšíření chilských vinic se zasloužili v 19. století přistěhovalci z Evropy. Rapel Valley (Cachapoal a Colchagua Valley) je v Chile největší vinařskou oblastí. Oblast se dělí na dvě podoblasti: Cachapoal na severu a Colchagua na jihu, a právě z jihu popíjíme Syrah. Réva se pěstuje podél 1300 km dlouhého tichomořského pobřeží. Jsou zde drsné, avšak ideální podmínky pro pěstování kvalitních a komplexních vín. Velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí způsobují zadržování kyselin v hroznu, a tím vína dostávají plnost i skvělou elegantní ovocnou chuť. Rosťa se rozplývá nad jeho barvou, programátor Jiřík pronese: „Nějak mi to nevyšlo dohromady.“

Co tím myslel, ví jen sám, zatímco oceňujeme další nádherně zbarvený mok, tentokrát Cabernet. Ze všech dnešních červených má nejotevřenější vůni a v chuti jsme poskočili o jednu třídu výše. Chilská vína známe v Česku poměrně dlouho. Dovážela se sem ve dvacátých letech minulého století, tenkrát se už zavádělo označení podle odrůd a cukernatosti hroznu, zatímco nám bylo stále bližší označení podle regionu. Jiřík je stále zmatený z předešlého vzorku a tak s Rosťou zavzpomínají na rhonská vína z minulé ochutnávky. Rosťa použije slovo „spektakulární“, dnešní vína mají podle něj menší spektrum chutí, jsou údernější a přímější. Jiřík se zajímá, co to je spektakulární, protože jeden sportovní komentátor tak pojmenovával skoky na lyžích. Rosťa mu vysvětlil, že buď komentátor nebo skokani při svých výkonech vykazovali velké spektrum v šaškovství.

V sedmé sklence se skví Carmenere, také pochází z Francie konkrétně z francouzského regionu Médoc v Berdeaux. Před třiceti lety tuhle odrůdu brali jako Merlot, takže byla docela detektivka tyto dvě odrůdy na jedné vinici od sebe odlišit a přesázet. Potěší karmínovou barvou a zatím nejdelší chutí. Chutě si jsou ostatně dost podobné, což sommeliérka Kočička vysvětlí: „Proč si jsou tak podobné? Asi proto, že jsou to základní vzorky.“ Právě Chile má největší vinice osázené touto odrůdou (8.800 ha).

V osmé sklence je překvapivě Cabernet Franc. Před sklizní je ruční probírka, aby na každém keři zůstala jen dvě kila hroznů. Je to limitovaná edice, celý svět je zásoben z 6.500 hektarů. Jednoznačně favorit na vítěze. Nejsytější barva a neodolatelná chuť.

A poslední Cabernet v reservě? Je nejvyváženější a u mě vyhrál. Jsem stručný, protože pospíchám k Danovi na Svatomartinské a husičku. A v čem vám lžu já? Dobře jsem věděl, že to vyhraje Trump. Vždyť to bylo logické. Je to pravda, jako když...
Váš Vínomil Dorazil

Seznam degustovaných vzorků: 

1) Malbec rosé clasico, Bodega Sottano 2014, Argentina-Mendoza
2) Viogner Reserva, Bodega Sottano, Argentina-Mendoza
3) Merlot Clasico, Bodega Sottano 2014, Argentina-Mendoza
4) Malbec Clasico, Bodega Sottano 2013, Argentina-Mendoza
5) Syrah First Editon Valle Secreto 2011, Chile – Colchagua Valley
6) Cabernet Sauignon First Editon Valle Secreto 2012, Chile – Colchagua Valley
7) Carmenere First Editon Valle Secreto 2013, Chile – Colchagua Valley
8) Cabernet Franc Private Valle Secreto 2013, Chile – Colchagua Valley
9) Cabernet Sauvignon Reserva de Familia Bodega Sottano 2011, Argentina-Mendoza