PŮNEBÍ JEDNOHO MĚSTEČKA

Ochutnávka vín z vinařství pana Musila z Dolních Kounic – 19.2. 2017

Kounice... Taky jsem tam okouněl. Nejdřív jsem koukal po slepicích. V Dolních Kounicích mají kromě vína také vyhlášené slepice, ale žádnou jsem neviděl. Někdo mi tam nakukal, že prý chodí k řece, kde se živí rybami a cizinci si je údajně pletou s pštrosími kuřaty... Raději jsem se ubytoval. Tři sta let starý hotel je na tak malé městečko nevídaně honosný. Půvabné městečko (asi 2000 obyvatel) je vůbec nevídané. První osídlení zasahuje do hlubokého dávnověku, předchůdci člověka tu prý okouněli před 400 000 lety. Trvalé osídlení se datuje z doby bronzové. Osada Dolní Kounice započala svou existenci ve století jedenáctém, dodnes tu stojí torzo klášteru premonstrátek Rosa Coeli (Růže nebeská) z roku 1183. Klášter se stal držitelem několika vsí, dostalo se mu ochrany od samotného papeže i českých panovníků, ale před husity pak pochopitelně uchráněn nebyl. Mystickou atmosféru, která tu stále vězí, se husitům zničit nepodařilo -- dodnes se v něm pořádají kulturní akce. Z rozlehlého židovského hřbitova, který je hned vedle křesťanského, si prohlížím městečko pod sebou. Fascinující výhled: židovská synagoga, katolický, protestantský, pravoslavný kostel. Je tu i husitský kostelík. Nechápu to. Asi tu při čilých obchodech všichni nalézali pro své modlitby svůj azyl. Pak procházím židovskou čtvrtí, z původních 82 domů jich tu stojí 34. Večer se scházíme se ve sklepních prostorách hotelu, z něhož podle legend vedly podzemní chodby až do kláštera. A pak zažiju opulentní hostinu, kterou tenkrát našemu zájezdu zprostředkoval vyhlášený sommelier Pavel Chrast: Paštička z doma krmených králíčků... Uzené domácí klobásky z jeleního masa... Úhoř uzený dubovým kouřem... Silná polévka ze slepičky od řeky Jihlavky... Prdelačka... Paprikový ovárek jako z vinařského nebe... Teplá jitrnička od zdejšího řezníka... Bramborové placičky maštěné máslem... Kroupové placičky se zelím... Škvarkové lívanečky... Čerstvé domácí koláčky... Velké koláče, zvané Puďáky... Domácí buchty. A nakonec obrovská Kýta z mladého býka provoněná cherry kouřem. Málokdo vydržel do konce a raději se „zdekoval“ na pokoj. Žádám po Pavlíkovi Chrástovi vína s co největším obsahem tříslovin. Snaží se mi vyhovět, ale žádnému vzorku se nedaří všechny ty pochutiny přivést k procesu trávení. A tak mě aspoň navede na chodbu, která kdysi vedla do kláštera. Po kotníky voda. Jsou na to připravení a tak vyfasuji rybářské boty a jdu na výpravu. Hledám naší minulost...

Tohle je zážitek starý zhruba deset let. Dnes si jej připomínám ochutnávkou vín od pana Musila. Myslím, že jsem měl tu čest poznat ho a taky jsem patrně pil i jeho vína. Tenkrát začínal na 3 hektarech dnes už jich má 28 a 9 hektarů obhospodařuje sám a po svém. Nechápu, proč mi tenkrát nabízeli jenom bílá vína, když je tato severní oblast známá svými červenými odrůdami. Dnes to budu moci napravit. První čtyři vzorky jsou bílé, a to tři jakostní a jeden pozdní sběr. Ochutnávky se zúčastnila po dlouhé době Jitka. Soudě podle jejich reakcí bílé se jí docela zamlouvaly. Byly zdatné v kyselinkách a vykazovaly jemnou mineralitu. Čtvrtý pozdní sběr byl zřejmě dochucený cukrem, ale nijak to nepohoršovalo. Jitka k němu poznamenala: „To bych mohla klidně i bez jídla. Třeba celou lahev.“ Ludva se hned chytil: „Netroškař, klidně dvě.“ Jituš: „Leda ve dvou.“ A pak se zasnila. Zřejmě si vybavovala, s kým by to asi bylo.

Konečně se rozlévá červené – jakostní Frankovka. Tentokrát nijak výrazná kyselina, což by nahrávalo, že bude ztrácet strukturu, ale tohle víno dokazuje, že nic není pravidlem. Vedle sedí stařík mudrc. Každé víno neopomene pochválit, či mu něco málo vytknout, a k tomu vždy naservíruje něco ze své vinařské moudrosti. Rosťu s jizvou na čele to mírně zneklidňuje. Tentokrát si k tomu mudrc řekne: „Není toho plná huba, ale je to pitelné.“ Dan nás seznamuje, že po premonstrátkách se vínu začíná důsledněji věnovat probošt Ruland (r.1361). Další významný rok je 1479, kdy byl šibeniční vrch (dnešní trať) osvobozen od desátek, což posílilo tehdejší ekonomický rozvoj. Jituš si neodpustí: „Což si Babiš neuvědomuje.“

Další červené je Zweigeltrebe. Je to specifická odrůda, v poslední době jsem jí byl několikrát příjemně překvapený, ale oproti Frankovce vyžaduje shovívavější přístup. Jituš: „Něco mi na něm vadí.“ Ludva: „Lékořice.“ Mudrc: „Je takové jednodušší, ale nic proti němu.“ Je v něm něco provokativně štiplavého, ale kdybychom měli čas na pár sklenek, třeba bychom jej více pochopili. Dan nás dál seznamuje s historií. Dolní Kounice získali v r. 1571 svůj erb, na němž je zobrazený krahujec, který v zobáku svírá hrozen vína – pijí tam víno všude a všichni. Jenže třicetiletá válka pak přinesla do kraje nejen mor, ale i zánik vinic. Ale v roce 1737 vzniká v Dolních Kounicích bratrstvo vinařů a kopáčů, kteří fungovali do druhé světové války. A ti vínu vrátili zaslouženou slávu. Pak se kupodivu něco podobného založilo v roce 1959, ale už se to jmenovalo jinak – Organizace zahrádkářů. Bylo to takové sdružení nadšenců, kteří z 80% pracovali jako vinaři. Dnes už je bratrstvo opět obnoveno.

Další je jakostní Svatovavřinecké. Překvapuje vyšší kyselinou, ale nelze mu nic vytknout, zvláště když přihlédneme k ceně. A jak Ludva říká: „Gut... Ne gut, gut.“ Za to Jitka je trochu váhavá: „Já ti nevím, ale dala bych si to k tomu jelenímu rilletu (masová pomazánka s cibulí)“ a namaže si na krajíček chleba rillete, který nechal Dan udělán z krůtího.

Další André je prostě typické André -- kříženec Frankovky a Svatovavřineckého. Dominuje v něm kyselost a jistá hrubost. Pan Musil si drží svou notu a vše řeší svým selským rozumem. Problém ovšem je, že nemá pokračovatele, což je bolest nejednoho vinaře – málokomu se do té dřiny chce. Mudrc: „Ale jo, dá se to pít.“

Jdeme do pozdních sběru – „vyšší dívčí“ pana Musila, jak sám říká. A překvapivě do Modrého Portugalu, což pro tento severní region považuji za odvážný počin. O to jsem zvědavější. Má mladickou stopu a jak Dan správně napovídá – připomíná beaujolais. Je mi příjemné. Jitka: „Docela mě baví. V létě bych ho mohla místo bílého.“ Rosťa se trochu bolestně usměje. Neměla mu připomínat léto, když je venku tak brzo tma a momentálně mínus deset pod nulou – zjevně mu to nesedí.

Desátá v celkovém pořadí a šesté v červených je Frankova v pozdním sběru (r. 2015). Je to, jak říká pan Musil „salónní víno“, ale ono skutečně od Salónu medaili dostane. I když na medaile si zrovna nepotrpí, pokud zlaté nálepky obdrží, nelepí je na lahev, ale dá je Danovi, aby si je přilepil sám. Opět se podivuji, že se v tomto kraji dělá tolik červených odrůd, protože tato severní oblast má průměrnou teplotu 8°C. Pro srovnání Rioja má 20°C. Zajímá mě tedy půda. Tvoří ji Granitoid, což je v podstatě žula, živec a křemen; všechno jsou to vhodné minerály pro Musilova vína. Pěstuje sedmnáct odrůd, což je až příliš.

 Další Frankovka je také v pozdním sběru ale z roku 2013. Je sušší, ale nelahodí mi tak jako předešlé, ale přesto si u něj dělám vykřičník. Po dalším doušku mi je totiž líto, že už mám vypito – jeho „zadek“ mě začíná přitahovat, příjemně svírat. Jitka to řekne hezky: „Vrže na půnebí.“ Rosťa ji za tuto větu pohladí po rameni. Ludva slovy chvály taky nešetří: „Tohle je nejlepší. Je hotový. Už by nemělo kam jít.“ Mudrcovi taky chutná – uznale kýve hlavou.

Dostáváme se k dalšímu pozdnímu sběru – Svatovavřinecké z roku 2011. Opět salónní víno. Tady už cítím jakési uhelné podloží a vzpomínám na vína ze severních Čech. Ještě za komunistů jsem v té měsíční krajině dělal zeměměřiče a byl jsem tou zrůdnou krásou fascinovaný. Nechápal jsem, jak se tu může dařit vínu. A vinař Váňa mi dokázal, že to lze.

Třináctý vzorek, devátý v červeném, je neplánovaný bonus – Zweigeltrebe v pozdním sběru (r. 2006). Vše krásné, co v sobě zdánlivě obyčejný pan Musil v duši nosí a co do vína dává, se v tomto víně možná opravdově obráží. Také přesvědčivě vyhrálo. Vzorku jsme vypili víc než dost a tak má příjemně obluzená paměť a zabloudí do sklepních prostor Kounického hotelu, kde jsem hledal tajnou chodbu vedoucí do gotických prostor bývalého kláštera. Snad jsem chtěl vědět, co tam ty premonstrátky dělali, zvláště když Jitka rozjitřila mou zvědavost větou: „No při kbelíku vody se tam asi nebavily.“ Vlastně nevím, co jsem tam chtěl najít, ale záhy mi v cestě stála jen kamenná zeď. A její tajemství. Chvíli jsem jen koukal a pak si snažil přivodit něco mystického. Už nevím, co jsem si přivodil, ale snad to bylo něco příjemného, jako tomu bylo u tohoto vína. Je to málo?...

Váš Vínomil Dorazil

Seznam degustovaných červených vzorků

1. Frankova 2014

2. Zweigeltrebe 2013

3. Svatovavřinecké 2013

4. André 2013

5. Modrý Portugal 2015

6. Frankovka pozdní sběr 2015

7. Frankovka pozdní sběr 2013

8. Svatovavřinecké pozdní sběr 2011

Bonus: Zwegeltrebe pozdní sběr 2006

.