SLIMÁCÍ, SLOPNÍK, SOUHLASNÍK A JÁ...

Ochutnávka 10 vín z Vacqueyras ze dne 16.2.2017

Těšit se.... Tenhle pocit se ke mně dostavuje vzácně. Netěšil jsem se sám. Stejná ochutnávka se odehrála již před týdnem a také byla plná natěšenců. Kdo by nemiloval stále osobitější výklad Ivana Tomka a jeho stále pestřejší nabídku vín z Jižní Rhony. Na co se člověk nejvíc těší? Většinou na dobré jídlo. Někdo k tomu přidá dobré víno. Nejvíc se ovšem těší na „past“, kterou mu během evoluce nastražila příroda. Od puberty tuhle past zkoumá, chodí kolem ní jako kolem Pandořiny skřínky, aby do ní jednou vlezl a byl lapen v rámci rozmnožovacího pudu. Zvláště u našeho živočišného druhu má tato „pastička“ mnoho podob. Uvěřitelných i neuvěřitelných, romantických i dramatických, komických i tragických, estetických i krkolomných, dalo by se pokračovat dál... Ovšem kam se hrabeme na největší slimáky. Ty to mají opravdu vykoumané. Jakby ne. Během evoluce na to měli o stovky miliónů let víc času. Slimáci jsou hermafroditi -- v jednom těle samec i samička. Jsou navíc ušetřeni o okázalé předvádění se, o souboje na život a smrt, o sebevraždy, protože váš partner vás po koitu sežere, o neustálé vyčerpávající hlídání svých samic, natož o hysterické hádky a žalostné scény až vraždy, jimiž se v rámci rozmnožovacího pudu vyznačujeme my, páni tvorstva. Zapomněl jsem na lásku, ale její podoby jsem vlastně také nastínil. Slimáci se potkají, dají si informaci, že je příhodný čas a pak začnou spolupracovat. Nejdříve spolu vyrobí dlouhé slizké vlákno, na které se pověsí vedle sebe hlavou dolů a pomalu ze sebe vysouvají úžasně barevné pyje. O tuhle činnost se tudíž starají jen samci. Velikost jejich mužství je ohromující, díky gravitaci dosahují rozměru půlky slimákova těla.  Evoluce prostě umí divy. Jejich nachově modré penisy se začnou kolem sebe ovíjet a vypouštět spermie, které pak předají svým „samičkám“. Proplétání modrých „jazyků“ ve mně asociovalo jakési hladové rozvíjení poupěte nádherné květiny. Jako by se rodila orchidej do stále intenzivnější nachové barvy. Možná by to u někoho vyvolalo pocity odporu, ale ve srovnání s naším ukájením, kdy k tomu používáme čím dál více přístrojů a strojků, mi to připadalo fascinující jako tomu reportérovi, který tuto milostnou hru komentoval. A takhle podobně já se teď budu mazlit s vínem z Vacqueyras. Alespoň se o to pokusím.

První tři ročníky jsou z vinařství Seigneur de Fontiple. Úvodní ročník 2014 mě rovnou hodí do Jižní Rhony, žádné přešlapování na začátek. Vnímám intenzivní třešně, snad ptačí třešně, což mě vrací do dětství. Asi ve čtyřech letech jsem se právě po nich pozvracel. Dodnes vidím to bílé plechové umyvadlo před sebou, jak se plní kaší z červených ptačích třešní. U téhle fotografie by bylo napsáno – Moje první blití. U stolu mám zajímavé společníky – Slopník, jeho manželka a Souhlasník. Slopníkova manželka má po celou dobu na klíně kabelku. Slopník mě udiví svým postřehem: „Chutná to jako bílé.“

Rok 2013 je výraznější ve vůni a v chuti jde až do přezrálých třešní. Vzadu je trochu ostřejší. Slopník: „Vyskočila na mě zelená paprika.“ Jak by se asi tento příměr líbil středověkému šlechtici z Fontiple, který z obchodu s hedvábím přesedlal na vinařství? Zatímco nám Ivan říká, že víno získalo prestižní ocenění – zlatou medaily z Orange 2012 – Slopník si zkoumavě prohlíží vypitou sklenici. „Je to na ní vidět,“ prohlásí.

2012. Ve všech ročnících dominuje Grenache, která je původně španělskou odrůdou. A je ve světě nejvíce rozšířenou červenou odrůdou. V nejlepší formě je právě na Jihu Francie. Ivan nám vypráví, jak se nějakého znalce vína, profesí právníka, ptali, co na Grenache z této oblasti říká, a on odpověděl: „Toto rozhodnutí odkládám a stále sbírám důkazní materiál.“ Pokouším se s vínem mazlit, jak jsem si předeslal, ale tlumí mě v tom Slopníkova hláška: „Je trochu mrtvé. Nemá jiskru.“ Jeho manželka nesouhlasí: „Zaoblené, nic nevyčnívá. Víc tam vystupuje alkohol.“ Souhlasník přikyvuje a dodává: „Začátek má hodně rozpačitý.“ Slopník má jasno: „Ale už není tak živý!“ Nenechávám se rozhodit a nakonec musím souhlasit se Slopníkovou manželkou, tedy kromě toho alkoholu. Uvědomuju si, že druhý vzorek „zelená paprika“ byl trochu odlišný, první a třetí vzorek na sebe víc navazovaly. Pak si ještě vyslechnu, že v Langedocu  už nikdo nechce na vinicích dělat, prý asi čekají, až na nich budou pracovat migrující muslimové. A proto se některé vesnice prý pokouší prodat(?!).

Raději se soustředím na nadcházející čtyři ročníky z vinařství Fontavin. Vína od madam Hélène jsem si velmi oblíbil. Spolu s elenožkou mají prý svůj jazyk nejen prořízlý ale i citlivý. V ročníku 2014 mě v chuti vítá jemná živočišnost, což má na svědomí velmi jemná filtrace a samozřejmě harmonie, na kterou jsme už zvyklí. Harmonie však nepanuje mezi stoly. Luboš Bilík musí vedlejší stůl napomínat -- jsou trochu hlučnější. Slopník se opět zaměří na sklenici. Paprika mu z ní neskáče, ale zda se mu nějak nevhodná. Souhlasník přikyvuje: “Lepší by byly moravský štamprlata.”

2013. Slopník: “Ve vůni s těma živočichama přikládají!” Musím souhlasit, ale s následujícím se už neztotožňuju: “V chuti je takové kyselé. Jakoby od našich vinařů.” Není kyselé, ale provokativnější a dráždivější. Slopník opět nezklame: “Předešlé nebylo tak mladé, i když bylo mladší.” Souhlasník přikyvuje: “Takové kabernetové.” Slopník: “V Langedoku bylo taky takové betonové.” Souhlasník se ještě ptá, zda je poměr Grenache a Mourvedru ve všech ročnícíh stejný. Dozvídá se, že přibližně je to stejné, ale kdyby se na to ptal francouzských vinařůl, měli by ho za pitomce. Středobodem ve Vacqueyras je Grenache a když se nepovede, tak se přidá víc Mourvedru.

2012. Krásné pokračování. Navazující, vše dobré je umocněné. Slopníkově manželce se zdá, že má víc alkoholu a skutečně má o jedno procento víc. Stále se ptáme na alkohol, za což by nás Francouzi také považovali za blbce. Slopník: „Přijde mi chladnější.“ Náš přítel Dan mu vysvětluje, že všechny lahve byly chlazené stejnou teplotou. Souhlasník: „Takové tělnatější.“ Slopníkova manželka: „Tělo mají všechny, ale moc na sebe nenavazují.“ Slopník mluví hodně nahlas, jeho hlas jde až do zpěvu, takže mám obavy, aby nezačal „békat“. Otáčím se ke stolu, kde sedí Rosťa s Beruškou a Luboš Bilík. Tentokráte mi byla jejich milá přítomnost přísným rozvrhem odepřena. Luboš se opět rozčiluje, jaký tu panuje hluk.

2001. Slopník vypráví o vinaři, který nechává zrát víno dvacet let. Jeho manželka namítá, že se toho nemusí taky dožít. A děti, které to pak zdědí, to budou stejně zapíjet coca-colou. Slopníkova manželka tam necítí alkohol jako v předešlém, ale on tam je, jenže ten přechod na starší ročník nebyl takový náraz jako u minulého vinaře z Fontiple. Je to jako listování v tajemné knize, v níž každá další stránka je moudřejší a moudřejší.

Poslední vertikála je z vinařství Sang des Cailloux. Čekají nás tři ročníky a každý je pojmenován podle jedné dcery vinaře pocházejícho z Provense. Jeho vinice jsou zatravěné, rostou tu i bylinky jako Garigue, mateřídouška a tymián. Ve sklepě víno nefiltruje a nečistí, což svědčí o tom, jak vinař svému vínu věří.

2013 - Floureto. Víno je husté a skutečně sebevědomé. Člověk však musí být trochu zasvěcený, aby mohl tu nefiltrovanou nádheru náležitě vychutnat. Slopníkovi něco v chuti vadí. Mám chuť mu říct: “To je tou až zvířeckou živočišností.” Ale mlčím, nerad bych s ním zavedl dialog, stačí, že ho vede sám se sebou. Souhlasník: “Je to takové těžké víno.” Slopník: “To bych nechtěl pít celý večer, cítím tam ten vápenec.” Souhlasník přikyvuje: “Jako bych olízl stěnu.” Slopníkova manželka: “Je takový sýrový. Je víc k plesnivému sýru než ke steaku.” Jsem tak zpitomělý, že si hned vezmu z talíře sýr. Ale už ho nemám čím zapít.

2012 – Azalais. Slopník: “Ční tam alkohol, nic víc tam není!” Chci být spravedlivý a zamýšlím se nad tím. Během toho se dozvídám, že náš vinař přebíral své nové poslání v sedmdesátých letech, že je extrémně poctivý, dokonce pěchuje hrozny svýma nohama. Čichám k prázdné sklence – voní.

2008 – Doucinello. Je staré 8 let, takže by mělo být na vrcholu. Dnešní vinaři se už snaží, aby víno bylo co nejdřívě k pití. Dřív se muselo opravdu čekat, jinak konzumenti pocítili, jak svíravé dokážou být taniny. Je to hodně osobité, naturální víno, jak se na Grenache a tamní kraj sluší. Slopník: “Tady je opravdu znát, že je nefiltrované.” Souhlasník: “Stahuje pěkně hubu.” Zjišťuji, že jsem se takovým vínem ještě neopil a zatoužím po nové kocovině. Manželka Slopníka překvapí: “Nepřipadá mi tolik nefiltrované, ale cítím tam takový prach.” Souhlasník přikyvuje: “Úplně bych se z toho vysmrkal. Je to takové sladké, jako bych slízl smetanu.” Víno je to opravdu silné. Poprvé na ochutnávce vidím motající se dámu, hledající směr ke kýženému cíli – k toaletě. Před chvíli se na mě upřeně dívala. Alespoň jsem si to myslel, ale ten pohled nepatřil mně, byl to pohled nepřítomný. Nás přítel Dan: “Doufám, že vás tato trojvertikála udělala lepšími.” Přemýšlím, v čem mě to udělalo lepším. Zjišťuji, že bych na to potřeboval pár miliónů let navíc. Pokud se toho dožijeme jako ti slimáci, jak nám asi víno bude chutnat? Jak se s ním budeme mazlit? A co asi by vám za milión let napsal...

Váš Vínomul Dorazil.

SEZNAM VZORKŮ K DEGUSTACI:

1 – 3  - Seigneur de Fontimple,  Vacqueyras, Rhonéa, ročníky  2012, 2013, 2014

Plné a hřejivé Vacqueyras, směs Grenache, Syrah, Mourvèdre a Carignanu

4 – 7  - Cuvée Tradition, Vacqueyras, Domaine Fontavin, ročníky  2011, 2012, 2013, 2014

8 – 10  -  Cuvée Doucinello 2008, Cuvée Azalais  2012  a Cuvée Floureto 2013 – Domaine Sang des Cailloux

Jedno z pěti nejlepších vinařství celé oblasti, směs 70% Grenache, 20% Syrah, 7% Mourvèdre, 3% Cinsaultu.