JÉ, JE TU ALCHYMIE.

Festival vín z oblasti Pfalz ze dne16. 5. 2018

Alchymie… Nikdo přesně neví, kde a jak vlastně vznikla, ale dnes do tohoto slova vkládáme především ironii. Nedávno jsem dělal interview s naším největším znalcem dějin alchymie, profesorem Vladimírem Karpenkem, a ten mi mnohé osvítil. V mládí mě alchymie přitahovala, projektoval jsem do ní neodkrytá tajemství, která transmutovala do jakýchsi malých Golemů utkaných z mých, tenkrát ještě bezbřehých, myšlenek či tajných přání. Žil jsem tehdy převážně na Malé Straně a tihle Golemíci na mě vybafovaly skoro za každým rohem a někdy mě i pohladily. Právě v téhle době jsem začal podléhat i alchymii vína. Moc Golemíků postupně vyvanula, ale alchymie se tak trochu promítá ještě do mého psaní – dopředu nikdy nevím, do čeho se mé myšlenky přetaví. Dějiny vína jsou starší než dějiny alchymie a mají se kam posouvat, kdežto alchymie měla zvláštní osud – dva tisíce let pracovala vlastně proti sobě. První alchymisté si vymysleli, že každý kov má svou planetu (mezi ně počítali i Slunce a Měsíc). Měli tedy sedm kovů a sedm planet. Slunce bylo spojené se zlatem, Měsíc se stříbrem, Mars se železem, Merkur se rtutí, Jupiter s cínem, Venuše s mědí a Saturn s olovem. A víte, proč problematickou rtuť prohlásili za kov? Merkur delší dobu zůstával „na ocet“, tak mu ho jeden alchymista prostě přiřkl. A přitom alchymisté měli skvělé laboratoře, takže při svém tavném bádání objevovali i jiné kovy, ale takový zinek nebo antimon byly prostě špatné olovo. Další planeta pro ně nebyla a basta!

Většina odborníků se shoduje, že ta skutečná evropská alchymie se rodila v helénistickém Egyptě někdy na přelomu letopočtu za dynastie Ptolemaiovců, mezi něž patřila i Kleopatra. Vliv na ni měl Aristoteles se svými čtyřmi elementy, které v pomyslném kruhu přechází jeden do druhého. Alchymisté byli přesvědčeni, že pokud se každý kov skládá ze čtyř elementů, stačí změnit jejich poměr a z olova mohou udělat zlato. Omezovala je též představa, že kovy mají atribut života – v zemi se rodí, zrají a umírají. Podle nich bylo možné kov i zabít. V předkřesťanské době naši předci věřili, že kovy i kameny žijí.  A to zejména horníci – když důl stříbra vyčerpali, zavřeli jej, aby zbylé kovy mohly později do stříbra dozrát. A na alchymistovi bylo, aby to trochu urychlil, a tak čaroval v tyglících a tavil a tavil… Nepřipomíná vám to „čarování“ s kvasinkami u dnešních vinařů?... Ostatně náš častý spolustolovník Jiří Mejstřík napsal knihu Alchymie vína, tak se ho zeptejte.

Čeká nás údolí Rýna, oblast Pfalz přezdívaná jako německé Toskánsko. Falcko je druhou největší vinařskou oblastí Německa. Stejně jako Alsasko na francouzské straně je i Falcko nejsušší a nejslunnější ze všech oblastí Německa. Alchymii slunce, našeho „zlata“, není třeba rozvádět. Nejde o řízenou ochutnávku, a tak chodím v našem sklepení od stánku ke stánku a těším se z toho, kolik známých přišlo. Není tu zrovna narváno, ale jsme tu téměř všichni, co jsme Vinnému Újezdu věrní. Nořím svůj nos do sklenek, z nichž mě oslovuje vinný dech Falcka v rozmanitých podobách. Falcké elixíry…

 Zajímavé je, že se na přelomu století současně rodila i čínská alchymie – obě civilizace zřejmě nezávisle dospěly do určitého stupně znalosti hmoty v oblasti chemie, mineralogie a geologie. Číňané také operují s elementy (voda, dřevo, oheň, země, kov), které jsou ve skutečnosti jednotlivými fázemi cyklu. Ale nehledali kámen mudrců či filosofů, jako hlavní cíl si vytyčili prodloužení života ne-li nesmrtelnost. Kdokoli se mohl stát nesmrtelným, ale mělo to jednu zvláštní podmínku – zlato. Ovšem uměle vyrobené. Jestliže se z nádoby z uměle vyrobeného zlata napili, měla se podle nich dostavit kýžená nesmrtelnost. Proč uměle vyrobené? To nikdo neví… Představuji si, jak si v tomto tajemném prostoru nalévám do uměle zlatého poháru odrůdy jako Silvaner, Riesling, Müller Thurgau či Rulandské šedé a liju je do hrdla s očekáváním dlouhého věku či dokonce nesmrtelnosti. Během toho dopíjení by mi určitě došlo, jaká pošetilost se mě zmocnila, a tak bych se zakuckal a začal se dusit – Co bych tu tak dlouho dělal!? Opakoval své chyby? Hrůza pomyslet. Raději si „projíždím“ bio vína od vinařství Bernhart. Po nečekané smrti Filipa Bernharta vede vinařství jeho syn a nemá to v té konkurenci zrovna lehké. Jak se pak mohu přesvědčit, jsou to nádherná a vysoce ceněná vína. Přistupuji ke stánku vinařství Schreieck, u něhož zkoumá kvalitu Rieslingu manželka Ivana Tomka: „Před chvíli jsem k němu byla skeptická, ale teď už tomu tak není.“ Tohle je přesně ukázka toho, jakou alchymii s námi víno provádí. Oslovuje naše chuťové pohárky pod taktovkou „velína“ – mozku, a ten vytváří naši momentální náladu, ale i ona se potýká s naším momentálním fyzickým rozpoložením a ve výsledku se to „transformuje“ do našeho momentálního hodnocení. A to nemluvím o naší předpojatosti. Zkouším jej. Má hezký dozvuk, nepůsobí agresivně, vzadu slané tóny… Co vám budu povídat…Potkávám se s Janíkem, který Rieslingy pilně „objíždí“ ze všech šesti stánků. Zastavím se u číšníka Fešáka, který obstarává stánek vinaře Beckera, a ptám se, zda nemá něco s vyšším zbytkovým cukrem. Kroutí zamítavě hlavou, ale řekne: „Mám tady něco plnějšího a dospělejšího, jako je třeba Rulandské šedé.“ Postává tu i Marek Jeníček s nerozlučnou kamarádkou Irenkou, která (i když se nedávno vdala) se své lásky k vínu nevzdala. Obcházím další stánky a téměř všechna vína hrají kyselinkami s dohrou slaných minerálů. Dělám si poznámky, ale tento článek nebudu zatěžovat svými popisy, které jsou výsledkem alchymie mého mozku, v jehož neuronové síti se děje bůhví co. I když víme, že mozek tvoří přibližně 100 miliard neuronů (mozkových buněk) a že každá buňka má možnosti vytvořit 10 tisíc vlastních propojení s jinými buňkami, víme jen „houby“.

Dávám si první červené od Bernharta, a kdybych neviděl barvu, přišlo by mi jako bílé. Snad se můj mozek příště polepší. Mohl by, je to totiž jediný orgán, jenž se dokáže během našeho života neustále vyvíjet a zdokonalovat. Tedy až do demence, a až na ten můj. Zbývá mi jen pocit pokory, který pár sklenek úspěšně zaplaší. Pokouším se vyzpovídat Ivana Tomka. Je bílými potěšen, ale přiznává, že se soustředí především na červená vína. Programátor Jiřík se uchyluje se svou sklenkou většinou do nějakého koutu a tam si medituje nebo píše SMS. Naznačuje mi, abych se ho na nic neptal, usuzuji, že je na tom stejně jako já. Oba víme, že pijeme skvělá vína, ale necítíme se na jejich „alchymistický“ rozbor.

Přicházejí manželé Lukešovi. Nejednou připravili originální pochutiny, které jsme objevně snoubili s víny. A opět jsou bez čubiček. Škoda – vždy sem bez štěkotu až dojemně zapadaly. Kráčí k nám velký znalec Rieslingů, hrábě Tadeáš, a zase bez manželky. Zřejmě se chce dlouho zdržet. Dozvídám se, že Ludva nečetl ochutnávku maďarských vín, i když v ní měl hlavní roli; v poslední době nečetl žádnou, takže má energie vynaložená při tomto psaní se ztrácí v kosmu, aniž by vznikala nějaké smysluplná radost. Náladu mi trochu zlepší Lenka (dá mi pusu) a pak Hanička. Oběma obsedantně vysvětluju, že to červené od Bernharta chutná jako bílé. Ochutnám jej tedy znovu. A co myslíte? Chutná jako skvělé červené – mozek se polepšil.

Janík mi přichází říct, který Riesling mu chutnal nejvíc. Pak mi dává ochutnat bílé Burgundské č. 13. Odvděčím se mu slovy pomateného alchymisty: „Cítím tam něco zvláštního, něco jako olovo.“ Janík: „To nevím, olovo jsem ještě nechutnal.“ Rozvádím cosi o kovových tónech, ale stále se nechytá, tak dodám, že květiny tam rozhodně necítím, s čímž musí souhlasit a dodává: „Spíš tam cítím nějaké kořínky.“ Přesunuji se opět k Jiříkovi, dávám mu „kovové či kořínkové“ ochutnat. A Jiřík: „Je to na konci takové houbové.“ Dávám si druhé červené - Dornfelder od vinaře Seebera - a pouštím uzdu svým alchymistickým zápletkám. A „kouří“ ze mě následující:  „Má štiplavé tóny, což je na tuto odrůdu neadekvátní.“ Kdepak, v mé hlavě se to už nepolepší, i když má lidský mozek neuvěřitelný tvůrčí potenciál. Kvadrilión synapsí na sebe vzájemně a nepřetržitě působí – spolupracují a sdílejí… Možná, že i samy sebe překvapují. Při posledním doušku mi u Dornfelderu nic nepřekáží. Naliju si a pak k němu dávám výklad Ivanu Tomkovi. Ten mi k tomu jen řekne, že nedávno pil červené z Žernosek a že mu přišlo skoro jako drzost to tam pěstovat. Ještě mi prozradí, že včera vypil s kamarádem tři lahve z jižní Rhôny, ale je prý zkušený opilec. Jako nezkušenému opilci mi zbývají síly jen na další Dornfelder od Beckera. Voní mi jinak, je překvapivě lehce živočišný. Obcházím všechny stánky a díky desítkám vypitých vzorků se loučím s nenávratně ztracenými mozkovými buňkami.

Alchymisté uměli všechno možné, ale neznali třeba destilaci. Dnešní japonští „alchymisté“ zato umí ze dřeva vyrobit alkoholický nápoj. Způsob výroby spočívá ve fermentaci drceného dřeva s vodou a kvasinkami. Za pouhých deset dní vznikne tekutina, která chuťově připomíná alkoholický nápoj zrající několik let v dřevěném barelu. Přicházím na to, že všechno je tak trochu alchymie. A podle mě první alchymie započala Velkým třeskem. To byl tedy majstrštyk a nikdo nemohl vědět, kam se to bude ubírat, a taky to ani nikdy přesně vědět nebude. Alchymisté si mysleli, že na kámen filosofů přijdou, ale zůstalo jim jen probrání se z kocoviny. Také spekulovali s myšlenkou umělé bytosti, ale vůbec nevnímali, jak ze spermie a mateřského vajíčka vzniká hlubokou mnohaúrovňovou energetickou spoluprací nová bytost. Prostě pili málo vína, které tenhle zázrak rádo podporuje.

Váš Vínomil Dorazil

Seznam degustovaných vzorků:

Weingut Windfried Seeber

Silvaner QbA

Rivaner kabinett Venninger Doktor

Riesling St.Martiner Baron Traditionell

Weingut Schreieck

Silvaner QbA

Weissbeurgunder kabinett trocken

Grauburgunder "S" klasse

Weingut Becker

Silvaner QbA

Spatburgunder Blanc de Noir kabinett 

Riesling Kalmit

Weingut Bernhart

Silvaner QbA

Weissburgunder trocken

Grauburgunder trocken Schweigen Kalkmergel