NÁDHERA VE SDÍLENÍ – BOHOUŠKOVÁNÍ

Unikátní degustace z Chȃteauneuf du Pape ročníků 2006 – 2012 ze dne 10. 5. 2018

Sdílení… Nádherné sdílení. Znáte to, vidíte něco krásného a nechcete si to nechat jen pro sebe. Řeknete si: „Škoda, že to nevidí Bohoušek (nebo Boženka), škoda, že tu není se mnou.“ Většina z nás z Vinného Újezdu také nerada pije krásná vína bez „Bohouška“. Možná právě i tím se odlišujeme od zvířat – „bohouškováním“. Sdílet se dá ovšem cokoli. I zlo. Zrovna v tomto měsíci uplyne čtyři sta let od třicetileté války. První polovina 17. století byla pro český lid velmi bolavá a jeho pocity byly tak vyhrocené, že by i krvelační vlci před nimi s kňučením stáhli svůj ocas. Pro vojáky i nevojáky byla válka tím, co popisoval Hans Jakob von Grimmelshausen: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit…“  Zrovna dnes, kdy tento článek píšu, je pro návštěvníky otevřen zadarmo téměř celý areál Pražského hradu. Kdo ví, co by tam ještě mohlo být, kdyby jej velcí aktéři třicetileté války, švédská armáda, roku 1648 nevydrancovala. Pomohla k tomu zrada bývalého císařského důstojníka Arnošta Ottovalského, který nepřítele dovedl k pobořenému místu opevnění. Jaké pocity asi sdílejí ti, co drancují a znásilňují, a jaké ti, co zradí?… Ještě nedávno by nám o tom mohli vyprávět estébáci. Co sdíleli mezi sebou, co spoluprožívají ti, co udávají nebo okrádají? Tuhle otázku si dnes občas položím, když vidím tlupu taxikářů, kteří stojí před svými naleštěnými auty a sdílejí, jak své zahraniční zákazníky obrali. Co cítí, když svého klienta „natáhnou“, vědí jen oni. K velkému sdílení dochází u fotbalových fanoušků, kteří v hospodě oslavují vítězství svého mužstva. Tohoto sdílení se pokaždé trochu děsím a hodně mi o nás samotných něco říká. Připomínají mi nácky, kteří fanaticky vzhlíželi ke svému vůdci a byli ochotni pro něho i zabíjet. Ostatně také často hajlují, jak vidím na Letné v hospodě Na Prašivce. S údivem sleduji, jak se ty vyholené hlavy před výčepem až něžně objímají a neustále opakují slova sdílení a nakonec jejich pravice spolehlivě vyletí do vzduchu, jako kdyby se nad nimi vznášel nevyditelný magnet fašismu. Co sdíleli vzdělaní příslušníci SS, kteří se vyznali v historii, v hudbě, ve víně, a přesto byli opilí přítomností svého Führera? Pod jejich spikleneckými úsměvy vidím nadšení, jak jejich skvělá rasa teď světu konečně ukáže, jak se dělá pořádek. Bylo to sdílení lidských kreatur. Rovnost, volnost, bratrství… Tohle ve Velké francouzské revoluci sdíleli horliví jakobíni, aby se pak navzájem strkali pod gilotinu. Do dneška to Francouzi pompézně oslavují a určitě při tom něco sdílejí...

Já s nimi sdílím jiné hodnoty a dnes k tomu budu mít velkou příležitost, protože dnes budu se svými spolustolovníky sdílet spektrum chutí, které nám poskytují vinice z Chȃteauneuf du Pape. Takový průřez jsme z této oblasti ještě neměli. A už vůbec ne, aby byl postavený na srovnání vín ze sedmiček a z magnumek (1,5 l). Náš přítel Dan s doktorem Ivanem sdílejí své pocity ohledně vína již sedm let, za tu dobu prožili různá vinná dobrodružství a dnes s námi budou sdílet početné skvosty, které by si sami pro sebe těžko otevřeli. Nebudu psát o slavné vesničce a jejím torzu, které se tam pyšní, nebudu vyzdvihovat francouzské mnichy, kteří se tu ve dvanáctém století nadřeli, nebudu zmiňovat papežské stigma, jež se k tomuto moku vztahuje, a nebudu poukazovat na epidemii révokazu, která v 70. letech 19. století zdecimovala většinu francouzských vinařských oblastí… Takže o čem budu v souvislosti s Chȃteauneuf du Pape psát? Ještě nevím…

Začínáme „ženou“ (vinařství Fontavin). Takový nástup jsme tu v úvodu ještě neměli. Hned 14% alkoholu. Sleduji, jak mi má korektorka Kačenka a číšník Karel nalévají do dvou sklenek sytě barevný mok, a opět se mě ujímá pocit, jestli jsme se nezbláznili, když chceme ochutnávat totéž víno, jenom z jinak objemných lahví. Nedávno jsme totiž ochutnávali vína podle času otevření. Přivoním k oběma sklenkám a doslova vyvalím oči. Už ve vůni je markantní rozdíl. Fontavin ze sedmičky má výraznou vůni, v níž detekuji kromě jiného zralé třešně, zatímco víno z magnumky mě tak okatě nevábí, zato mi přijde tajuplnější a moudřejší. Jdu do chutě. A tady je to jinak. Víno z magnumky je hluboké, krásně zádumčivé a hezky ke mně promlouvá, oproti ní chuť ze sedmičky jen šeptá. Při našem vinném dialogu se Fontavin z magnumky občas dotkne mého ramena, kdežto „sedmičková“ jako by na mě mluvila od vedlejšího stolu.

V druhém vzorku se na nás snaží tentokrát zapůsobit „muž“ – manželka Ivana Tomka říká „mačo“ – Jean Marie Royer, který by nejraději pěstoval stoprocentní Grenache.  Tady jí je 90%, zbytek je Syrah a Mourvédre. O Royerovi jsem už napsal mnohé. Teď se dozvídám, jak nelehký měl život. Jeho otec si vzal uprchlici ze španělských válek, a když mu v osmi letech zemřel, byli tátovou matkou, tedy svou babičkou, vyhození s maminkou do ulic Paříže. Ale zřejmě ho to zocelilo. Nejenže hrál ragby, ale dnes se ve své branži vypracoval natolik, že už jeho vína objevili v Americe, takže Evropa má tak trochu smůlu. Ale to se nás netýká, my si díky Ivanovi Tomkovi jeho “grenážovité“ víno vychutnáváme v celé své kráse. Nořím se do úplně odlišného stylu. A doslova se tetelím. Royer sklízí svou Grenache tak, aby mošt byl nabouchaný cukrem, ale jeho vína jsou vůbec nabouchaná a nepotřebují k tomu „svaly“ starých či nových sudů. Tahle „dvojčata“ se podobně liší, jen s menší intenzitou. Vždycky se v nějakém kolektivu objeví nějaký Všeznalín. Ten náš je trochu postarší a ptá se na cukr, ale jak říká náš přítel Dan: „Nikdo se nedopátrá, kolik ho tam je“. Většina z nás ví, že tuhle otázku považují Francouzi za scestnou, i když Všeznalínovu otázku tentokrát chápu.

Ve třetí dvojici nás čeká ušlechtilý mok z vinařství Mayard, uvolnila nám jej Francoise Roumieux a budeme se mu věnovat po zbytek večera. Ze sedmičky vnímám nával Grenache (70%), zbytek je Cinsault. Programátor Jiřík mi to potvrzuje: „Tohle už je víc než exploze.“ Ale nevím, jestli je při správných smyslech, protože se od začátku soustředí jen na jídlo. Byl vyhládlý. Ale konečně působí zdravě. Z magnumky čichám skoro totéž, rozhodně nacházím v třetím „dvojvzorku“ nejmenší rozdíl. Proti mně sedí nesmírně pohodová dvojice. Ne poprvé. Oba jsou hezky zakulacení, doslova z nich prýští radost z jídla a (jak jsem se už několikrát přesvědčil) radovat se dovedou i z vína, do kterého jsou nemálo zasvěcení. Pánovi budu říkat Guruvín. Nepodařilo se mi do jeho jména dát úsměv, protože se často usmívá, ale jen tak jakoby „potichu“ – z jeho očí nikdy nezmizí zvláštní střeh. Pan Guruvín to viděl jinak – pro něho to byla dvojice s naprosto nejvýraznější odlišností. Sdílel jsem jeho názor, i když jsem jej nesdílel. Sdílel jsem, jak je hezké, že naše vnímání je individuální. Nechybí i Janík, ale ten nemá potřebu komentovat, protože dobře ví, že pijeme samé skvosty. Zatímco z magnumky vnímám vůni už lehce živočišnou, náš přítel Dan nám vypráví, jak se v poválečné Francii v souvislosti s betonovými tanky buldozery bagrovala zem. Všeznalín po chvíli nezklame: „A kde po válce vzali ve Francii buldozery?“ Raději upnu pozornost k chuti. Nezmohu se na nic jiného, než že slastně zavzdychám, i když mě překvapí jistá sladkost, kterou bych tam nečekal.

Další srovnávání, tentokrát z tratě La Crau de Ma Mére. Máme starší ročník – 2006. Tahle „Malá planinka“ patří k nejlepším oblastem jižní Rhôny, nacházejí se tam vinice až z roku 1898. Samozřejmě jsou dosazované. Víno zraje 18 měsíců ve starých sudech. Jsem zvědavý, jak na tom bude, když má potenciál kolem patnácti let. Ve vůni se tato dvojka liší razancí živočišnosti a zdá se mi, že i zbytkovým cukrem, což je asi vylomenina mého myšlení. Jiřík na to má hezké přirovnání: „V prvním je příběh čokolády, v druhém je příběh čokoládového termixu.“ Potvrzuje mi, že s magnumkou a sedmičkou jen tak neblbneme, jak by se mohlo nezúčastněnému diváku jevit, v těchto dvou vzorcích ze stejných sudů nás překvapují odlišné emoce, není to jenom taková hra. Ostatně má to logiku. V sedmičce se ve vínu nemůže tak naplno projevit proces zrání jako v jednom a půl litru. Pijeme špičkovou kvalitu (Parker ji ocenil 94 body), což je úrodné pole pro květy naší fantazie, takže se v příměrech předháníme. Přicházím k zaskočenému Ivanu Tomkovi, s díky ho objímám a děkuji mu za sdílení. Též mi, tedy nám všem, poděkuje.

Totéž se děje při ochutnávání finální dvojice (už bez objímání). Opět velký rozdíl ve vůni. Tentokrát vyhrává vůně z magnumky. I v chuti mi dává najevo, jak je po dvanácti letech stále při životě. Rád vína srovnávám se ženami a z téhle cítím: mám sice nejlepší roky za sebou, ale dokážu být stále svůdná, milování si užívám víc jak za mladých let a věřím, že ještě dlouhou dobu budu bez depresí ze ztraceného mládí. Zraju jako víno.

Ale my si uvědomujeme, že ne každé víno může takhle ušlechtile zrát. Kéž by můj zenit byl tak daleko, jako je u tohoto vína, a kéž by u toho bylo nějaké „bohouškování“.
Váš Vínomil Dorazil

Program degustace - seznam degustačních vzorků:
1) Chȃteauneuf du Pape  Domaine Fontavin Tradition 2011 0,75 L
2) Chȃteauneuf du Pape  Domaine Fontavin Tradition 2011 MAGNUM
3) Chȃteauneuf du Pape  Domaine Royer Tradition 2012 0,75 L
4) Chȃteauneuf du Pape  Domaine Royer Tradition 2012 MAGNUM
5) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard Clos Du Calvaire 2011 0,75 L
6) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard Clos Du Calvaire 2011 MAGNUM
7) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard La Crau de Ma Mére 2012 0,75 L
8) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard La Crau de Ma Mére 2012 MAGNUM
9) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard La Crau de Ma Mére 2006 0,75 L
10) Chȃteauneuf du Pape  Vignobles Mayard La Crau de Ma Mére 2006 MAGNUM