POROVNÁVÁNÍ…

Ochutnávka podle času otevření láhve ze dne 1. 2. 2018

Porovnávání… Děláme to vlastně celý život. Srovnáváme, porovnáme, tříbíme, vyhodnocujeme… Je na tom potažmo postavená naše evoluce. Vybíráme si, co je pro naše přežití výhodnější. Většinou se mýlíme, ale jsou to právě naše chyby, které nás toho nejvíce naučí. Samozřejmě, že existují výjimky, které jsou nepoučitelné (autor tohoto článku se k nim řadí), ale to by bylo na delší vyprávění. Často také porovnáváme to, co se porovnávat nedá, a dělá se to stále častěji. Důkazem je dění na internetu, tedy na sociálních sítích, které našim mozkům ohledně porovnávání se s něčím nebo s někým zadělaly na velký problém, ale to by bylo na ještě delší vyprávění. Pokud někdo čte rubriku „vaše názory“, kde se porovnávají a vyhodnocují „názory“ čtenářů mezi sebou, asi mi dá za pravdu, že většina těch lidí je zralá k návštěvě psychiatra.

Při dnešní ochutnávce budeme porovnávat vína, která budou otevřená po časových úsecích – hned, po 12 hodinách a po 24 hodinách. Kdyby nás na videu viděli nějací afričtí domorodci, ať by to porovnávali z jakéhokoliv úhlu, vycházeli bychom z toho stále jako nějací blázni nebo úchylové. Možná by nás poslali ke svému šamanovi, aby nám tu volovinu vyhnal z hlavy. Proč porovnávat stejný mok, který je sice otevřený v jinou hodinu, ale stále je to to samé pití z té samé láhve? „Možná jde o nějaký rituál,“ konstatoval by ten s největší empatií. Ti nejbláznivější by to zkusili taky – nalili by vodu do třech kelímků a ochutnávali by ji stejným způsobem jako my. A možná by nějaký zásadní rozdíl vykoumali. A něco z toho by přenesli do svých zvyků. Ostatně takhle podobně se formovala náboženství. My jsme tu třeba před dvěma tisíci lety měli pohanské zvyky, křesťané si je porovnali se svou vírou, přizpůsobili je svým legendám či potřebám a bylo vymalováno. Přemýšlím, co jsem v životě porovnával nejčastěji. Tak na Malé Straně, kde naše ochutnávky probíhají, jsem strávil porovnáváním piv snad celé své mládí. Jak chutná pivo u Kocoura, U Vola, U Slunců, U Vejvodů, pak U Hrocha… Taky jsem porovnával, jaké to je mít vypité dvě piva, nebo devět piv. Téhle cifry jsem dosahoval s filosofem a profesorem Ivem Treterou v hospodě U Jelínků. Pak jsem se mohl porovnávat v koupelně v zrcadle. Ráno – v kocovině, večer – před ní. Skoro totéž – lidské zvíře.

Porovnávání zvířata taky dobře ovládají. Za každým jejich instinktem stojí tisíce porovnávání a vyhodnocování. Některým se to porovnávání občas vymkne z křídel. Třeba terejové. Na ostrově Mana u Nového Zélandu postavili lidé jejich betonové makety, aby přilákali ty živé a létající. Před lety totiž z ostrova tito ptáci zmizeli. Přiletěl jen jeden zmatený terej a do jedné z desítek napodobenin se nešťastně zamiloval. Proto mu dali jméno Nigel – v australské angličtině je synonymem pro osamělého muže bez přátel. Ač své vyvolené postavil i hnízdo, jeho city nikdy opětovány nebyly. Určitě ji mohl porovnávat s živou samičkou, kterou ve svém životě musel jednou vidět, ale žádná taková nebyla v dohlednu. U terejů trvá partnerský vztah po celý život, takže jakmile se mladý pták do kamenné sochy zahleděl, byl s ním ámen. Kromě obstarávání potravy se Nigel od své betonové vyvolené nepohnul ani na krok. Dva roky čekal, zda se její kamenné srdce neobměkčí, ale marně. Za dva roky vedle ní skonal. Kdyby ji mohl porovnat s živou samičkou, se kterou by se mohl spářit, jeho geny by mohly pokračovat v dalším, už o něco lepším, porovnáváním…

Jak jsme k této „odčasované“ ochutnávce přišli? Může za to náš číšník Elegán. Přivezl si nějaké skvosty z jižní Rhôny, lahve pak doma otvíral a vychutnával. Poslední lahev nedopil. Druhý den to zjistil a zbylý obsah si nalil do sklenky. A jaké bylo překvapení – pil úplně něco jiného. A pojala ho lítost, že to neudělal s každou lahví. Takže dnes to bude s námi napravovat, jen vína budou jiná.

Začínáme mladým španělským bílým vínem La Boscana blanco 2017, Costers del Sió. Má 12,5 % alkoholu, odrůdy jsou Chardonnay (70%) a Viognier. Pijeme víno ze severního cípu Katalánska. V chuti se zračí souboj noci (9°C) a dne (kolem 30°C), v zimě tu teploty dosahují mínusových hodnot, v létě zmíněných 30°C. První vzorek (hned po otevření) má dráždivou vůni, v chuti tam náš přítel Dan cítí hruškový lák a jablka, já vnímám též kyselinky, které jsem u španělských vín v takové míře ještě nezakusil. Ve druhém vzorku (12 hodin po otevření) vůně ztrácí na intenzitě, ale chuť se drží. Ve třetí sklence, na níž je napsáno 24 hodin, je vůně ještě víc vyjemněná, skoro ušlechtilá. Přemýšlím, jak mi voněly dámy, do nichž jsem se zahleděl hned, jakmile se svlékly, a druhý den po 24 hodinách. Pochopitelně na nic nepřicházím, pochybuji, zda jsem takové porovnávání někdy absolvoval, málokterá by bez sprchování takhle dlouho nahá vydržela. Já ano, pak jsem byl cítit hříšným nápojem, který jsme spolu během noci „porovnávali“ až do narovnané polohy. Pijeme mladé víno, takže rozdíl v chuti nemůže být tak patrný. Jsme tu v hodně komorní sestavě (8 lidí), panuje tu skoro až napjaté ticho. Programátor Jiřík je tak zamlklý, že nechce, abych mu dolil sklenku, a tak po dlouhé době použiju odlivku.

Čeká nás nazrálější bílé víno -- Grüner Veltliner Selection 2009, Weingut Schuckert. Bavíme se o ideální teplotě různých vín, jak víno dekantovat, zamýšlíme se nad aerací vína, což je provzdušnění vína bez použití dekantéru, a já si vybavuji Martina Severu s jeho ovariusem, který tenkrát propagoval. Ve vůni je první vzorek lehce animální, v chuti zaznamenávám mineralitu, vzadu slanost. Ve druhém vzorku je totéž, jen v umírněnějším podání. Ve třetím vzorku se postupně nacházím – v duchu jej porovnávám se zážitky ve své paměti – nic nevyčuhuje, nevykřikuje a klidně mi vypráví svůj příběh. Jak Dan správně říká, tohle víno je jako dělník – nezničitelné, mohlo by být otevřené dva i více dní a nic by se mu nestalo. Dozvídáme se něco o charakteru vinaře – je sdělný, nic netají a cena se s ním dá smlouvat. A je tu další příběh porovnávání hodnot. Někteří porovnávají jen podle ceny. Asi před sedmi lety vběhl do těchto prostor psychopat David Rath – budoucí ministr, vězeň a soudníkář (strašně rád se soudí a stále nechápe, že krást se nemá) – a zeptal se, jestli tu mají nějaké francouzské víno. Dan přikývl. „Tak mi dejte to nejlepší,“ řekl bez zaváhání. Dan mu podává láhev a varuje ho: „Tahle láhev stojí sedm tisíc.“  A reakce psychopata? „No výborně, tak mi ji dejte,“ vyhrkne a podává mu kartu, na níž mu tenkrát chodily ještě poctivě vydělané peníze. Všichni víme, jak mu pak miliónky přišly v krabici od vína.

V dalším trojboji nás čeká mladé lehké červené víno Petit Sios tinto 2016, Costers del Sió. Tempranillo (70%), Grenache (20%) a Cabernet Sauvignon – zrály 4 měsíce ve francouzských nových sudech. Opět mě zaráží nemalá přítomnost kyselinek. Bylo to pro mě tak zvláštně netypické španělské červené víno, že jeho zvláštnost mě provázela v každém vzorku, takže jsem odlišnosti moc nevnímal. U posledního jsem jej pak po chvíli vzal na milost, dokonce jsem mu přišel na chuť i přes ty kyseliny. Programátora Jiříka natolik rozhodilo, že prudkým pohybem srazil plnou sklenku, přičemž ji urazil stonek. Pak jsem žasl, jak rychle Ludva a Janík vyskočili z lavic. Pánové se blíží důchodovému věku, ale postřeh mají jako mladíci. Odnesl to talíř plný jídla, který byl na vyhazov. Jiřík by ho snědl, ale číšník Elegán jej nekompromisně odnesl vysypat do koše. Jiřík pak zjistil, že mu nejvíc chutnala sklenice, kterou shodil (12 hodin po otevření), ale to je příklad zrádnosti porovnávání v lidské psychice. Hraje tu roli tolik věcí, že ty „herce“ našich synapsí v lidském mozku, který režíruje bůhví co, raději nebudu rozvádět.

Těším se na poslední trio sklenek z jižní Rhôny – Plan de Dieu 2010, Domaine Arnesque. Dan mě uklidňuje, že tohle víno z jižní Rhôny je konečně pro mě. Hned po otevření – vnímám, že vůně ještě nerozkvetla. 12 hodin po otevření – z dáli ke mně z boží planiny vane vůně moře a třešní, prostě Grenache, Syrah, Mourvèdre. 24 hodin po otevření – mám napsáno „už to není taková rána“, chce to více soustředění. V chuti si píše svou story, jak chce. Hraje si se mnou, nejsem si ničím jistý, ale je mi dobře. Dostavuje se katarze: u mladého vína není třeba řešit dobu otevření, starší víno si zaslouží pozornost a úctu.

Dotírá na mne obraz rozesmátého afrického domorodce, který pak svým dětem bude vyprávět, jak ti běloši zvláště ochutnávají ten samý nápoj. A taky vidím toho tereje, který byl upoután k ladným rysům betonové krásky, a vlastně tím svým způsobem popíral samotnou evoluci. Proto se taky nedočkal katarze. Podobnost s lidmi je tu velká. Taky se dokážou zamilovat do neexistujícího a nedosažitelného. Nebo třeba do krabiček zvaných chytré telefony – nehnou se od nich. A možná u nich taky budou umírat. Anebo je tu podobnost malá – zamilovaní jsou hlavně do sebe. Například nedávno se jedna Italka, Laura Mesiová, do sebe tak zamilovala, že se provdala sama za sebe. Obřad nijak neošidila - byli na něm družičky, 70 hostů a také třípatrový svatební dort i svatební šaty. Mesiová je trenérkou fitness a miluje svůj názor, že každý musí především milovat sám sebe. Myslím, že by jí neškodilo trochu porovnávání se s druhými. Určitě by pak měla bohatší a trvalejší zážitky, než je svatba se sebou. Asi půjdu po dlouhé době porovnávat po Malé Straně své zážitky s ní – teď a předtím. Pokud se nedorazím, budu určitě znát jen jednu odpověď…
Váš Vínomil Dorazil

Seznam degustovaných vín

1) mladé lehké bílé víno – La Boscana blanco 2017, Costers del Sió

2) nazrálejší těžší bílé víno – Gruner Veltliner Selection 2009, Weingut Schuckert

3) mladé lehké červené víno – Petit Sios tinto 2016, Costers del Sió 

4) nazrálé plnější červené víno – Plan de Dieu 2010, Domaine Arnesque