TAK JÁ TEDA JDU…

Svatomartinská ochutnávka z 11. 11. 2017

Umět se rozdělit… Podle legendy tuhle vlastnost dovedl do krajnosti římský voják, posléze poustevník, biskup a po smrti Svatý Martin, když se podle legendy rozdělil s jedním žebrákem o svůj plášť. Umět se rozdělit je zvláště velké téma v době, kdy se zužuje počet miliardářů, kteří s nadsázkou vlastní zbytek světa. Z analýzy mezinárodní charitativní organizace Oxfam z r. 2016 vyplývá, že 62 nejbohatších lidí planety vlastní stejně tolik, jako chudší polovina populace čítající zhruba 3,5 miliardy osob. Tyhle nůžky se budou ještě pár let rozevírat. Touha vlastnit je evolučně zdůvodnitelná, ale potřeba rozdělit se taky. Jsme lidé a tenhle savec se z více důvodů navzájem potřebuje jako žádný jiný. I když to tak na první pohled nevypadá. Rozdělit se je nejen potřeba či chytrý tah, ale mnohdy i umění. Jak jsme na tom dnes? Prozíravými podnikateli, jako byl Tomáš Baťa, zrovna neoplýváme. Dříve i bohatí sedláci věděli, že své čeledíny potřebují, i když je nechali bydlet v nuzných podmínkách. V jednom skanzenu jsem takovou komůrku čeledína viděl a říkal jsem si, že bych se tam střízlivý v zimě asi zbláznil, nehledě k tomu, že bych tam musel dostat zápal plic. V té chvíli mi nedošlo, že tito čeledíni byli tak sedření, že usínat na slamnících pod duchnou byla pro ně největší slast. Raději nemysleli na to, že je ve čtyři hodiny ráno bude budit bučení hladových krav. A sedláci se na Svatého Martina uměli s rolnickými čeledíny po svém rozdělit: vyrovnávaly se smlouvy, stisknutím ruky se dojednávala služba pro rok následující a vše bylo završeno přípitkem mladým vínem z aktuální úrody.

Zrovna včera jsem náhodou narazil na velké „doupě“ bezdomovců u metra Vltavská, kde to vypadalo podobně jako komůrky čeledínů, jen s tím rozdílem, že dobu opuštění pelechu mají libovolnou. Někdy se umějí o krabicové víno a cigára rozdělit, častěji se okrádají. Ale zpátky bohatým. Jak dnes uvažují? Studie psychologů z Univerzity v Berkeley se snaží dokázat, že bohatí mají silnější tendence ke lhaní, podvádění a nečestnému jednání. Materiální zajištěnost a nezávislost na okolí způsobuje, že si snadněji osvojují vzorce vedoucí k neetickému chování. Podobná studie zas říká: „Méně movití shání peníze, aby mohli investovat, hodně movití přemýšlí, jak mohou pro svůj prospěch investovat peníze druhých.“ Mohu si o tom myslet cokoli, ale jedno vím jistě – nemám rád listopad. Je smutný. Intenzita barveného podzimu už potemněla a na těšení se nepřesvědčivě mírových Vánoc, jež nás v tom chaosu mají jakoby ukonejšit, je přece jen brzo. Ale jednu radost přináší – 11.11. v 11:11 začíná svatomartinské veselí. Patriot může být rád, že tím téměř odstavil francouzské sebestředné šílenství kolem Beaujolais. Možná je jen otázkou času, kdy se tato oslava svatomartinského vína zvrhne v takovou komerční masáž, že nás z toho bude „svědit kůže“. Ale zaplaťpánbůh, sláva velkorysého Svatého Martina je tak velká, že by ten pomyslný plášť komerce snad přeťal vejpůl.

V roce 2017 usilovalo o možnost používat známku Svatomartinské přes 430 vín, uspělo jich celkem 379 od 105 vinařů a vinařských firem. O čtyři více než v loňském roce. Vinaři předpokládají, že se v letošním roce prodá přibližně 2,2 miliónu lahví Svatomartinských vín. Největší výběr bude letos tradičně z bílých vín, kterých je 162. Růžových a klaretů 113, červených pak 104. Svatomartinských odrůdy Müller Thurgau bude 99, Modrého Portugalu 69 a růžových Svatovavřineckých 55.

I my ve Vinném Újezdu jsme mohli srovnávat mladá vína z hroznů, které to vinou nestálého počasí neměly zrovna lehké. Jejich houževnatost jsme mohly ocenit ve spektru odrůd, který je pro Svatomartinská vína daný – Müller Thurgau, Veltlínské červené rané (Večerka), Muškát Moravský, Modrý Portugal a Svatovavřinecké, a to z podoblastí – Velké Pavlovice, Znojmo, Mikulov. K užívání si toho svátku patří i hojnost návštěvníků. Mohu tak po roce vidět své známé, jak si pochutnávají na konfitované husičce se zelím a houskovým či bramborovým knedlíkem. Prý byla výtečná. Tolik jsem byl zabrán do zkoumání „povzbudivých“ vín, že jsem si o husu řekl pozdě. O to víc jsem se soustředil na kaldoun a ten byl nejlepší, jaký jsem kdy jedl. Kdybych se nestyděl, řekl bych si o další talíř. Ta vína byla vážně povzbudivá, u některých bych tipoval, že mají šanci přežít Velikonoce, tedy dobu, dokdy se mají vypít. Měl jsem velkou radost, že k takovým patřila vína z úplně nového vinařství – Vinařství Pod Chlumem. Jeho majitelem není nikdo jiný, než James Bond mezi českými vinaři Luboš Bilík. Z jeho Modrého Portugalu blanc jsem byl úplně paf. A nebyl jsem sám. Rosťa s jizvou na čele přivedl novou kamarádku. Měla už přijít několikrát, takže ji číšník Jirka nazval paní Colombovou. Rosťa jí říkal Klokánku a zasvěcoval ji, proč není Modrý Portugal v její sklence „modrý“, ale jen lehounce načervenalý (dužina pod slupkou má milimetrovou vrstvu červené barvy). Kdyby ji dnes chtěl „opít rohlíkem“, Modrý Portugal blanc by mu dobře posloužil. Klokánek totiž pak už nechtěl pít nic jiného. Kromě Muškátu od stejného vinaře. K němu jsem si napsal: „Výborný, velmi slibný, rozradostnil mě. S láskou udělané.“ A to jsem v tu chvíli nevěděl, že je od českého vinařského Bonda. Jeho Müller Thurgau nebyl špatný, ostatně má poznámka „Jako polibek, který nechce na mých rtech uzrát, stále se hledá,“ jej dělá hodně tajemným. Lepšího Müllera jsem měl hned na úvod od vinařství Halm. Byl krásně svěží a při něm jsem si prohlížel své staré známé. Ludva tu byl po dlouhé době s manželkou, která ho s obavami o jeho zdraví občas nenápadně peskovala a zároveň mi vysvětlovala, proč už sem tak málo chodí. Ačkoliv mě mohlo být Ludvy líto, nebylo. Je a zůstane svůj, bude tu stále věrným hostem. To už nemohu říct o Ivovi (vloni tu měl zajímavou výstavu „smutných“ fotografií), protože už druhým rokem abstinuje. To pak nikdy nevím, jestli mám takovým lidem gratulovat, nebo s nimi soucítit. V duchu jim asi závidím, protože paní Abstinenci by se u mě asi nelíbilo. Nemohu mít každou… Ani Jitku a Ditu, které s Ivem přišly na husičku. Jitka nedávno navštívila Lednici a poslala mi z ní fotografie, které byly víc než hezké. Když už jsem zmínil paní Colombovou, tak stejný případ je Ditin manžel, kterého známe také jen z vyprávění. Ale to je případ tajemství, které kdybych odhalil, bylo by mi líto, že jsem o něj přišel. Nedostavil se druhý Rosťa, ale byl tu jeho věrný kamarád Zelí, jehož „přeúsměv“ prozrazoval, že má od jedenácté hodiny a jedenácté minuty poctivě odpracováno.

Ochutnám Svatovavřinecké od vinařství Halm. Dobré… A jaký bude asi Halmův Modrý Portugal? Pan Halm tu byl osobně a našemu příteli Danovi prozradil, že jeho Modrý Portugal je tak dobrý, že ho je pro Svatomartinské škoda. To jsem ale ještě nevěděl, když jsem si s ním podával ruku. Hned bych si ho předplatil. Určitě by se na něm dalo vydělat. I když ne tolik jako na nedávné dobročinné aukci nadace šéfkuchaře Emerila Lagasse z New Orleans, kde jeden sběratel zaplatil za jednu lahev sedm a půl miliónu korun. Za tuhle částku by se třeba v Zimbabwe dalo postavit několik malých škol a ještě zaplatit školné pro všechny její děti, které se pak mohly jednou dočíst o „kristově krvi“. Asi jsou to jen plané řeči.

Poprvé piju kombinaci Veltlínského červeného a Hibernalu. Je z vinařství Hanzel a stojí za pozornost. Alespoň soudě podle mé poznámky: „Podobá se v dobrém Bilíkovu Modrému Portugalu blanc.“ Po dlouhé době jsem tu viděl pana Velkoněmce. Věnoval se zejména Muškátům a vyprávěl mi o své Svatojakubské cestě po Španělsku. Během měsíce ušel 780 km a spával ve velkých místnostech, kam se vešlo šedesát lůžek. Někteří vstávali i ve čtyři ráno, aby ušli své vytyčené kilometry. Každý den mu začal stejně – oblékl se, ustlal, opláchl se a řekl pro sebe jednu větu: „Tak já tedy jdu.“ A vyrazil. Procházíme Muškáty a při posledním z nich (vinařství Lahofer) se náhle rozzářím a řeknu: „Tak takhle nějak si představuji dech unavených poutníků v té ubytovně, kde bylo šedesát postelí. Jakási zvláštní pravdivost.“ Pan Velkoněmec se usměje a pak zavzpomíná na vzájemnou pospolitost, kterou při Svatojakubské cestě cítil. „Buen camino!“ (dobrou cestu) zněl pozdrav lidí, které na cestě potkával. A špinavé utahané poutníky neměli v místních restauracích za nějaké polobezdomovce, ale vnímali je jako ty, kteří si zaslouží úctu. I jídlo jim prodávali za menší cenu. Při takové cestě se vám změní hodnoty. Jste prý jiní než předtím. A umění rozdělit se do toho jistě patří. Pan Velkoneměc je v dobré náladě a pobavený sám sebou řekne: „Před pár dny jsem se dostal do přechodu. Začal jsem přemýšlet, že bych se po těch letech zase seznámil s nějakou ženskou. Jsem totálně na hlavu,“ dodal muž, který je přesvědčený, že ho ženy vždy nějak podrazí. Větší důkaz, že Svatojakubská cesta člověka změní, mi nemohl dát. Pokud to nebylo tím Svatomartinským, kterého vypil nezvykle hodně. Možná si začal uvědomovat, že se bude muset tak nějak rozdělit, aby přijal do svého života i jiného člověka. Což je často umění. „Musíme se radovat. I z polovičního podrazu,“ dodal. Chvíli o tom přemýšlím. A taky o tom, s kým jsem se naposledy uměl rozdělit. Pak jen napůl vnímám, jak vstává a říká: „Tak já teda jdu.“ To samé vám říká…
Váš Vínomil Dorazil