VZLETY…

Ochutnávka vinařství Halm, Velké Pavlovice ze dne 22. 2. 2018

Vzlet… Take-off. Odlepení se od země. Nejčastěji jej zažíváme v letadle. První vzlety mohou nastat, když se jako děti odpoutáme od rodičů. Někdo takový vzlet zažívá, když se poprvé zamiluje, poprvé pomiluje, poprvé při své první svatbě na otázku: „ Berete si … dobrovolně?“ odpoví: „Ano“. Zažíváme jej také po narození svého prvního potomka. Bohužel, v poslední době mají tyto vzlety po pár turbulencích častá vynucená přistání. Já jeden ze svých největších vzletů zažil, když jsem se tak nějak mimozemsky přiopil. Bylo to relativně v pozdním věku, cca 30 let, když jsem pobýval v Mikulově v domě sympatického moravského bonvivána Pavla Brichty, který tenkrát spoluvlastnil s Bolkem Polívkou hotel U Rohatého krokodýla. Nechal jsem se pár dnů hostit v jeho domě, kde pobývaly jeho dvě dcerky, které se o mě a ještě o Karla Rodena moc hezky staraly. S Karlem jsem tam psal scénář Sjezd abiturientů… Večer jsme popíjeli vínko ve sklípku v takové vykotlané skále a dolaďovali... Vzpomínka, která mi až podlamuje nohy. A jednou v noci, když se „skála“ už přede mnou uzavřela, jsem v tom starém renesančním domě v židovské čtvrti objevil lahev whisky (už nevím jaké). Byla načatá a jako kdyby říkala: „Dej si mě, ničeho se neboj.“ A tak jsem zdráhavě upil. Sám… Pohlcen atmosférou domu protknutého staletými duchy. A nastal vzlet do výšin mé duše (nebo co to bylo), zdráhavost také odletěla. Nikdy předtím a nikdy po tom jsem nepocítil tak závratnou radost, že žiju a užívám si opojení z toho, co mi mozek umí předestírat. Nebyl jsem v rauši, pociťoval jsem především neskutečný vděk – právě  teď, sám se sebou, v místnosti prodchnuté mystikou starých časů, kde na zdi visely starožitné obrázky a vedle postele stál dřevěný sekretář, který se mi v té chvíle jevil jako oltář, v jehož regále za sklem trůní svatý grál toho večera – láhev whisky. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem skutečně létal v balónku mého archetypálního Já. V balónku, který provokativně až koketně pinkal o čelo mého rozumu. Možná, že člověk právě pro tyto vzlety žije. Já jsem v posledních čtrnácti dnech zažil čtyři vzlety, ale nic mystického na nich nebylo.

Cestuji do Thajska. Na letišti zjišťuji, že ve frontě na odbavení vedle mě stojí Michal Dvořák z kapely Lucie, který mi už před deseti lety vyprávěl, jak Thajsko ztrácí svou identitu. Vzlétá s rodinou na Seychelské ostrovy a jeho klučík skáče, jako kdyby chtěl sám vzlétnout, a neustále něco vykřikuje (říkáme jim hyperaktivní děti). Můj první vzlet se koná na trase z Prahy do Dubaje. Betonové město nabízí snad všechny požitky, jaké si umím představit, ale žádný není vlastně opravdový. Ucházely se o mě rádoby krásné pocity – uměle vytvořené z ropy. Je to město, které žije z ropy, potažmo z bank, z obchodních domů, z hotelů, a mám pocit, že jeho „ropáci“ neví o duševních vzletech ani za mák. Další den jsem absolvoval další vzlet, a to z Dubaje do Bangkoku, a díval se z okénka na ty troufale čnící mrakodrapy, na ty čtyři umělé ostrovy, na nichž skoro nic není, ačkoliv marnivě spolykaly neuvěřitelné miliardy dolarů. Napadlo mě, že vidím budoucí apokalypsu. Jímá mě vzlet do budoucnosti: Co se stane, až téhle zemi dojde ropa (stojí tam cca 9 Kč)? Vždyť tihle zhýčkaní lidé pořádně nic neumějí!… Z Dubaje se pak stane nejokázalejší hřbitov, který lidské dějiny kdy postavily. Město, až na pevnost Dubai Fort (původně britská vojenská základna, předpokládaný rok založení 1799), vlastně žádnou historii – tak jak ji jako Evropan chápu já – nemá. Teď ji píší stále troufaleji impozantní stavby pocházející z dílny nearabských architektů. Dnes má Dubaj spoustu nej… Největší mrakodrap, nejvýše položený výtah (vyrobily ho české ručičky), nejdelší vlakový systém – metro, který neřídí člověk (tam české ručičky zas udělaly obrovské lustry), největší obchodní dům, největší cukrárnu, sjezdovku na nejteplejším místě… Prostě scestná, nepotřebná, klimatizovaná „nej“. Jak to tam mají s vínem, které islám zakazuje? Na letišti v Duty Free měli skvostný výběr. Při zpáteční cestě jsem si do hotelu za přijatelnou cenu koupil nějaké libanonské víno. A získal jsem zázračný bonus. Když jsem odcházel od bankomatu, volala na mě jedna paní, že jsem tam nechal tašku. Také z Duty Free. A také v ní byla láhev červeného, ale mnohem dražší, než jsem měl já. Takže jsem chvíli čekal, zda ji někdo nebude postrádat, ale má přítelkyně nezklamala. Jako správný Čech mi tašku vzala a zamířili jsme k hotelu. Abych řekl pravdu, nezlobil jsem se. V hotelovém pokoji jsem si dopřál další vzlet. Ale nemohl být nijak závratný, protože vzlet do Prahy mě čekal v ranních hodinách a já se na dvě lahve necítil. Zato ráno jsem posnídal jehněčí, které přítelkyně večer nedojedla, a dvě deci toho vyladěného libanonského. Při odchodu z pokoje jsem se snažil, abych loučení s nedopitou lahví ustál.

 Den po přistání se mohu těšit na Pavla Halma, který s naším přítelem Danem spolupracuje už třináct let. Hned první doušek mi umožňuje vzlet do moravských „výšin“. Jeho úvodní Sylván byl nečekaně hutný a byl to první razantní přechod ze zemí, které jsem právě opustil. Přiznám se, že se mi do vína, zvláště bílého, nechtělo. Nešlo jen o časový posun a trmácení v letadle, ale cestou z Bangkoku do Pattay jsem se díky taxikářovi, který měl puštěnou klimatizaci snad na 15 stupňů, nachladil. Do teď se z toho vykašlávám.

I druhá sklenka – Rulandské šedé – mi nijak nebere sílu. Možná to způsobila zemitá energie Pavla Halma a kyseliny byly navíc v hezké harmonii s cukernatostí. V Pavlovi se mísí skromnost, ironie a nekompromisnost co se týče úcty k vínu. Je znát, že je pracovitý, poctivý, kamarádský, i když na to kamarádství asi moc času nemá. Byl jsem těmi vzlety tak prostoupený, že i moje poznámky z ochutnávky kamsi odletěly, takže musím psát zpaměti. Jedno vím určitě – u žádného vína jsem nenašel nějakou vadu nebo že by jeho charakter neodpovídal mé momentální psychické vlně. Popíjím VOC vína z regionu Modré hory. Otcem názvu je profesor Vilém Kraus, který je takový guru moravských polistopadových vín. Modrá hora kopíruje katastry obcí Bořetice, Kobylí, Němčičky, Verbice a Velké Pavlovice, kde má vinice Pavel Halm.

Rosé z Bojanovské tratě. Má krásnou oranžovou barvu a chuť za barvou nezaostává, je to slibný řez do přicházejícího jara. V Thajsku - v Ko Changu měli takové lahve s oranžovým obsahem u několika stánků. Ještě že jsem je neochutnal – byl to benzín do skútru. Poprvé jsem pil rosé v tak svůdně oranžové barvě. Připomene se mi červený rybíz, který maminka společně s malinami a ostružinami pravidelně sklízí, a dělá z nich i víno.

V dalším vzorku mě čeká má celkem oblíbená odrůda Dornfelder. Chutná mi jen tehdy, pokud jeho ovocnost není příliš „uřvaná“ a dává mi klidný prostor pro odhalení i jeho jiných tajemství. A to je tento případ. Pozoruji programátora Jiříka, ale zůstává vlažný. Je prý unavený, dehydrovaný a taky se možná víc těší na pravou kokosovou vodu, kterou jsem mu z Ko Changu přivezl. Pak mi napsal, že se s tou tady prodávanou nedá ani srovnávat.

Cuvée Kamenec – zajímavá kombinace Frankovky, Modrého Portugalu a Dornfelderu. Pozoruji Ludvu, našeho největšího frankovkáře, který snad každou ochutnávku, i když pijeme třeba deset let staré Chateauneuf du Pape, pro jistotu Frankovkou zakončuje. Kamenec mi přijde pozoruhodný. I Ludva a Janík to zaznamenávají. Celkově skončí na třetím místě.

Konečně dochází na VOC Frankovku (2016). Mohu se těšit na opravdovou Moravu. V duchu nad ní vzlétnu. Čím víc člověk poznává mimoevropské kontinenty, tím víc žasne nad spektrem krás, které mu Čechy a Morava, a nejen díky zachované architektuře, skýtají. Ludva jen uznale pokyvuje hlavou, je to pro něho tak posvátná chvíle, že to takřka nekomentuje. Janík, Jiřík a Rosťa to vnímají jako dobrou předehru na ročník 2015. Zaznamenávám živočišnost, která v mých očích vždy odráží rozpustilý lesk. Hned se mi vybaví centrum města Pattaya, které nabízí především sexuální turismus. Tak hříšnou „Perlovku“ snad nelze nikde spatřit. Než jsem do ní zabočil, zvědavost mě přinutí ke koupi smažených štírů, kobylek, housenek… Cena nebyla uvedena. V Thajsku jsou potraviny levné, ale tenhle pytlík mě přišel na hříšné peníze (cca 400 Kč). Podvodný obchodníček odvrací mou pozornost od nekřesťanské ceny tím, že mi společně se svým poskokem rukama ukazují, jaký rozpuk pak nastane v mém rozkroku. Když jsem vstoupil do zdejší ulice lásky, vyjevila se mi další apokalypsa. Nabízelo se v ní přibližně pět Thajek na metr čtvereční. Do toho mě obtěžují pouliční prodavači sexu, kteří vám ukazují pornografické fotky. Zastavil jsem se u jednoho podniku, dámy za mnou skoro ječí, abych jim věnoval pozornost, já se na všechny usměju a dávám si pivo Leo a soustředím se na ruch ulice. Je zběsilý. Hudba, turisti a sex v hrozivé kvantitě. Jedna z Thajek mi přináší nějaký plastikový pytlíček. Nasadím brýle a pokouším se přijít na to, o co jde. Holky vřeští smíchy. Kondom jim s poděkováním vracím a všímám si jednoho postaršího pána, který na ulici neustále nabízí zdejší služby, a pak něco důležitě vysvětluje bordelmamá, která mi donesla pivo. Na tom hubeňourkovi je patrné, že se kdysi živil jako ladyboy (thajsky katoj), kteří tu patří k nejhezčím „holkám“. Žasnu, co jsou tito mladí muži ochotni udělat pro svůj byznys. Nic jiného neumějí, a tak svůj zevnějšek znásilňují umělými prsy, boky, rty, někteří mají tak vyhlazená těla, že vypadají jako kdyby na nich místo kůže měli plast. Plasty mě v Thajsku vůbec děsily. Všechno do nich balily, a pak ještě do dvou plastických tašek ukládali. Divili se, když jsem to někdy odmítl. Je hezké žít přítomností, což my Češi zrovna neumíme, ale tady by se měla krotit. Thajci vše přizpůsobují turistům, ale zapomínají třeba na odpad, který buď zakopávají do půdy, nebo vyhazují do moře. Při výletě lodí jsem ten odpad na hladině moře viděl. Pokud si to neuvědomí, za takových dvacet let tím odradí nejen movitější turisty.

Následná finální VOC Frankovka (2015) mě spolehlivě a tak nějak komplexněji vrací domů. Je to skvost, v němž mohu nalézat tmavé třešně, jeřabiny, ostružiny. Je mocná, bez zbytečných dřevitých tónů. Všichni jsme jí unešení, Ludva jde k panu Halmovi a s dojetím říká: „Kvůli téhle vaší Frankovce jsem se do téhle odrůdy zamiloval.“

Pak ještě ochutnáváme pozdní sběr z roku 2013. Dan nás zasvětí, že každý rok chutná jinak, ale právě teď se mu zdá v nejzajímavější kondici. Já také, jen pro zajímavost, dopovím, jak dopadl ten scénář s Karlem Rodenem. Když se Karel dotýkal hollywoodských výšin, nechal scénář přeložit. Chtěli jsme jej dokonce natočit společně. Těšil jsem se na vzlet do filmařských výšin, ale jen se potvrdilo, že osud mi v tomhle vždy spolehlivě ukáže prostředníček. Karel ten přeložený scénář ztratil. Kupodivu se mi ale vyplnilo to, co mi rukou ukazoval ten prodavač kobylek. Projevovalo se to poměrně dlouho, takže mě to obtěžovalo i v taxíku z Pattaye do Ko Changu, což je z pohledu filmového scenáristy „Troškovsky“ komické. Kdo by to do toho hmyzu, proteinové potravy budoucnosti, řekl. Pavlu Halmovi děkuji za to, že mi tak rychle dal pocítit vůni i chuť domova. Ostatně nejlepší je, když se vznášíte hlavně tam, kde jste s nejbližšími – doma. I proto…
Váš Vínomil Dorazil

Blogger: User Profile: Vínomil Dorazil

Seznam ochutnávaných vín:

Sylvánské zelené 2016
RŠ/RB Bojanovská 2016
Rosé Bojanovská 2016
Dornfelder 2016
Cuvée Kamenec 2016
Frankovka VOC 2016
Frankovka VOC 2015
Frankovka PS 2013